Projet Vietnam po celé jeho délce. Jedno z cestovatelských přání, které jsem v sobě dusil dlouhé roky. Když se na něj letos konečně dostalo, nedošlo mi, že vyčlenit si na tuto cestu dva týdny je podobné šílenství jako má loňská snaha vidět celý Yosemitský národní park za dva dny. Někteří lidé se prostě nepoučí.

Samotné plánování cesty do Vietnamu mi nadělalo nejednu vrásku. Čistě geograficky – Ho Či Minovo Město a Hanoj dělí po silnicích něco přes 1600 kilometrů, po železnici pak ještě o nějakých sto kilometrů více. Pokud jste už začali silniční vzdálenost dělit přibližně sty kilometry za hodinu, tak se zase vraťte zpět na zem. Autem totiž tato cesta trvá při dobré vůli zhruba 30 hodin, vlakem pak budete putovat 33 až 36 hodin podle toho, do jakého spoje naskočíte.

Pokud nemáte rádi svůj život, můžete ještě zkusit překonat zmíněnou vzdálenost na půjčené motorce. Jen bych podotkl, že jízda na motorce v dopravní špičce v Saigonu, ve které jsem figuroval pouze jako pasažér, byl zážitek, který mi z hlavy snad nedokáže vymlátit asi ani ten sebeschopnější strýček Alzheimer. Šílenost na entou. Jak se tedy dostat z jihu na sever? Primárně jsem si zařídil letenku u aerolinek Emirates tak, abych přilétal do jednoho města a odlétal z druhého, čímž jsem ušetřil jeden zcela zbytečný vnitrostátní let. A přesuny jsem si naplánoval na střídačku autobusem, vlakem a letadlem, pohyb po městech na kole, motorce či pomocí aplikace Grab, která ve Vietnamu někdy počátkem dubna letošního roku pohltila Uber. Pohoda, říkal jsem si.

V Ho Či Minově Městě jsem přistál někdy kolem osmé večer. I přesto mě však pověstné pračkovité podnebí zaskočilo. Stále ještě lehce přes 30 stupňů a vlhkost limitně se blížící sto procentům. Tričko propocené ještě předtím, než jsem stihl opustit letištní terminál a naskočit do překlimatizovaného auta jednoho z místních šoférů, který mě slíbil za relativně mrzký peníz odvézt do hlavního města regionu delty Mekongu – Can Tho. Vzhledem ke skutečnosti, že je to více než tři hodiny cesty, a tomu, že jsem se tam chtěl probudit s východem slunce a pozorovat dění na řece, to byl ambiciózní plán. Pomalé proplétání se dopravní zácpou města mi konečně osvětluje rčení: „To je Saigon.“

Uléhám po půlnoci a budík místo půl páté rovnou nastavuji na půl šestou, a ještě si o tom myslím své. Jenže na deltu Mekongu mám jen nějakých osm hodin, pak se vydám přes tunely Cu Chi zpět do Ho Či Minova Města. Pakliže je v Hanoji teplo a v Ho Či Minově Městě tepleji, v deltě Mekongu je nechutné vedro. Jak už to tak bývá, klimatizace odmítla před čtvrtou ranní poslušnost a já věděl, že je můj spánek u konce.

Ještě před svítáním jsem tak mohl pozorovat místní, jak vše připravují, jak vyplouvají na vodu a zejména jak obrovskou část jejich životů Mekong vlastně znamená. Je to pro ně vyjma místa obživy také místo setkávání a tráví na něm naprostou většinu svých životů. Než jsem se nadál, tak už bylo obchodování v čilém proudu. Mnoho bílých tváří tu zatím nebylo. Naprostá většina turistů totiž jezdí do delty Mekongu na jednodenní výlet z Ho Či Minova Města a do Can Tho v naprosté většině případů vůbec ani nedojede. A když, tak to nebývá před jedenáctou hodinou dopoledne. Místní se míjejí na loďkách a směřují na místa svých houpavých stánků, jiní prodávají přímo z loděk.

Říkám si, jak velký zmatek to je, ale pak sám pro sebe tuto vodní tepnu přirovnám k naší D1 a docházím k tomu, že je tohle vlastně možná o mnoho příjemnější. Jen tady si tedy nezapnete klimatizaci, ale to není něco, co místní postrádali. Po jedenácté hodině si dávám svůj první vietnamský oběd. Rýže, nesmažené závitky s krevetami, čerstvě nakrájené chilli a hromada nejrůznějších bylinek, ze kterých je nejvýraznější chuť koriandru. Je až neskutečné, jak čerstvě může jídlo chutnat.

Poprvé lituju, že tu mám být jen necelé dva týdny, protože tahle čerstvost a aromatická chuť zelených obloh je přesně to, co mi doma chybí. A ještě tu zhubnu, maluju si vše na růžovo. Po obědě už se jen svezu na loďce s místními, obhlédnu si v rychlosti jinak nevábné město a vyrážím z Can Tho na tunely Cu Chi, které se nacházejí těsně za Ho Či Minovým Městem. Propočty neselhaly a mám na tuto zastávku, jako vystřiženou z itineráře průvodce temným turismem, skoro dvě hodiny času.

Přidávám se k mezinárodní skupině z Kanady, USA a Francie vedené místním průvodce s celkem obstojnou angličtinou. To ve Vietnamu často značí, že mu rozumíte alespoň každé třetí slovo, z čehož si můžete dát věty docela obstojně dohromady. Bylo vidět, jak se vyžívá v konkrétních popisech toho, jak tu američtí vojáci umírali. A čím více to způsobovalo u americké skupinky smutné vzdechy, tím více přitvrzoval. Jako by právě tohle byla taková jeho malá opožděná vietnamská válka.

Tunely si mimochodem můžete zkusit prolézt na vlastní kolena. Pokud máte problémy s klaustrofobií, nezkoušejte vkročit ani na začátek. Ti, které stísněné prostory nezneklidňují, si mohou zkusit projít jak tzv. turistický tunel, tak i ten zcela autentický. V tom autentickém se musíte víceméně už jen plazit a místa kolem vás opravdu není nazbyt. V turistickém to zvládnete po čtyřech, ale i tak jsem viděl mnoho lidí vybíhat hned prvním výlezem s děsem v očích. Vyjma toho, že je v tunelech ještě výrazně tepleji než venku a není v nich téměř žádný vzduch, jejich nevelké rozměry si uvědomíte až teprve ve chvíli, kdy do nich vlezete. A vzhledem k tomu, že už se nejspíše někdo plazí za vámi, cesta zpět v úvahu nepřipadá.

Až opět spatříte denní světlo, budete si jistě vděčněji užívat nadzemní atrakce. Je tu několik válečných strojů, které místní zabavili Američanům, stejně jako názorná přehlídka brutálních pastí, které tu na nevítané hosty čekaly. A pokud si chcete vystřelit z nějaké velké zbraně, na střelnici dostanete za příplatek příležitost. Dvě hodiny na tuto návštěvu dostačují. Večer jsem stěží dopil jedno pivo a šel hledat ubytování.

Sehnat ve Vietnamu střechu nad hlavou do 500 korun na noc nebývá problém. Ubytování najdete často i za polovic, jen pak musíte počítat s tím, že váš spánek nebude utužovat klidné vrnění klimatizace a možná vás navštíví i nějaký ten hlodavec. Právě kolem pětisetkoruny za noc se obvykle pohybují první opravdu čisté pokoje, kde nečekají žádná nepříjemná překvapení. Cvak. Odemykám pokoj klíčem a vyvalí se na mě kouřový mrak po předchozím obyvateli. Nedá mi to, jdu na recepci a pět minut vysvětluji problém. Gestikulace kouření a držení si nosu na symbol zápachu a ukázání prstem nahoru směrem k pokoji pomáhá. Slečna kýve vehementně hlavou, uklání se, podává mi malé pitíčko na usmířenou a ukazuje mi, ať se posadím. Pak hlasem mohutného sedláka křičí na uklízečku, která vybíhá ze svého kumbálku. Asi mi jde čistit nějaký jiný pokoj, říkám si. Už zhruba za tři minuty mi recepční pokyne, že můžu nahoru. Moc nechápu, ale jdu. Otevírám dveře od svého pokoje a hle, kouř už opravdu necítím. Je totiž celý vystříkaný nějakým neskutečně silným vonným sprejem, ze kterého začínám skoro okamžitě kašlat. Smutně se zavírám v pokoji. Alespoň jsem dostal to pitíčko...

Hlavně dobrý žaludek

Další ráno si procházím centrum města. Cíl je jasný – získat základní představu o tom, co je tu k vidění, a hlavně navštívit War Remnants Museum, což je, jak název napovídá, válečné muzeum, které všechny příručky a cestovní průvodci Vietnamem označují za místo, které člověk jednoduše nesmí vynechat. Dříve neslo název Muzeum válečných zločinů Číny a USA, což dlužno říci velmi dobře vystihovalo, co ukrývá. Začal jsem prohlídkou vnitřku. Přízemí mě až tak neuchvátilo, a tak jsem vyšel do patra. Pamatuji si jen, jak jsem vstoupil do místnosti, která byla celá věnovaná postižením dětí způsobeným bombardováním roztokem zvaným Agent Orange americkou armádou. Ten měl zničit rostlinstvo, aby mohli Američané snáze bombardovat zvolené cíle. Agent Orange ovšem také uvolňoval do okolí dioxin. Do dneška se v bombardovaných oblastech rodí výrazně více postižených dětí. Nejsem zrovna citlivka a ani u těch nejdrsnějších filmů oči nezavírám, ale přibližně u třicáté až čtyřicáté fotky se mi začalo dělat drobně nevolno. A to jsem nebyl určitě ani v půlce.

Asi nejobletovanějším místem muzea je ona ikonická fotka nahé dívenky vážně popálené napalmem, jak běží po cestě pro pomoc k lékařům. Tento snímek, který pořídil fotograf Nick Ut v roce 1972, vyvolává i dnes silné emoce a táhne k sobě pohledy návštěvníků muzea jako magnet. Nemůžu vynechat ani sbírku vojenské techniky před budovou muzea. Vyhřívá se tam hned několik stíhaček, tanků a transportérů. Poměrně úctyhodná sbírka čítající mnoho amerických strojů rozhodně nadchne každého milovníka vojenské techniky.

Po chvíli focení jsem nemohl nespatřit postaršího Vietnamce, který díky armádně zelené čepce působil na první pohled jako válečný veterán. Mladá dívka, zřejmě jeho vnučka, ho fotila na mobilní telefon před jedním z amerických letounů. Přistoupil jsem blíže, a když mě muž spatřil, ukázal jsem na svůj fotoaparát, následně ho na něj namířil a tázavě se na něj podíval. Usmál se od ucha k uchu, na prstech rozpřáhl znak vítězství a zapózoval jako zkušený model. Dívka mi poté lámanou angličtinou řekla, že muž skutečně bojoval ve válce a do muzea dojíždí pravidelně jednou za rok, aby nezapomněl na to, co se tehdy dělo. Pokynu starému pánovi a uháním na vlak.

Čeká mě dlouhá cesta. S těžkým srdcem si škrtám z cestovních plánů město věčného jara Da Lat i pobřežní město Nha Trang. Dva týdny jsou vskutku málo na to, aby se člověk mohl na noc zastavit, kdekoliv se mu zlíbí. Dalším cílem je tedy přes 900 kilometrů vzdálené město Da Nang. Jsem si dobře vědom toho, že vlak jedoucí zhruba 18 hodin stojí dokonce o pár dolarů více než něco málo přes hodinu trvající let s místními aerolinkami. Touha vyzkoušet všechny dopravní prostředky mě však uvrhá do půldne a noci na palubě vlaku. Vlaku, který už jednoznačně pamatuje lepší časy, ale stejně není vyjma čistoty záchodů skoro v ničem horší než vlaky, které jezdí po naší vlasti.

Příště bych to vzal za tisícikorunu letadlem, ale dušička má pokoj. Do města Da Nang mě překvapivě netáhnou tamější pláže, které pravidelně vyhrávají ocenění jako jedny z nejčistších v jihovýchodní Asii. Což je mimochodem něco, co ve Vietnamu po pár dnech průměrný výletník velmi ocení. Opravdu čistá pláž je totiž ve Vietnamu mimo luxusní hotelové resorty skoro tak vzácná jako polární záře viditelná z Krkonoš.

Da Nang pro mě byl místem, okolo něhož jsem měl v plánu pobývat zhruba týden. Střední Vietnam pro mě byl na první pohled jednoznačně největším lákadlem. Nejsem zrovna plážový typ, neměl jsem tedy v plánu směřovat na žádné ostrovy, které si turisté často pochvalují jako koupací ráje. A tak se asi ani nebudete divit, že ač jsem se po pláži v Da Nangu prošel, asi po deseti minutách jsem vyrazil na autobusové nádraží a prvním spojem odjel do nedalekého města Hoi An, jehož staré město je od roku 1999 zapsané v seznamu historického dědictví UNESCO.

Asi nejlépe vám Hoi An přiblížím, když jej označím jako takový vietnamský Český Krumlov. Na známý seznam se dostalo díky tomu, že představuje výjimečně dobře dochovaný typický obchodní přístav jihovýchodní Asie z období 15. až 19. století. Turistů je tu sice poměrně hodně, ale jednoznačně převládají ti místní. Hoi An je totiž přesně tím místem, kam jezdí za odpočinkem lidé z celého Vietnamu.

Dívky večer nasazují vysoké podpatky, své nejlepší krátké šaty a v ulicích se fotí u stovek rozsvícených lampiónů, které se staly jakýmsi symbolem tohoto města. V dochovaných domcích jsou nejčastěji obchůdky a restaurace. Těch, které slouží jako jakési živoucí muzeum, je poměrně málo a jsou po většinu dne dost přeplněné, protože se návštěvníci snaží navzájem vyfotit i na místech, kde by to našince asi nikdy nenapadlo.

Pláže jsou tu prý také poměrně ucházející, ale informaci předávám pouze od kamarádky z Itálie, se kterou jsem se ve Vietnamu potkal. Ta zemi projížděla značně volnějším tempem, a tak stihla ve městě Hoi An nejen koupání, ale také jednodenní kuchařský kurz, což je jedna ze zdejších nejoblíbenějších turistických atrakcí vůbec. Kurz vaření tu nabízí mnoho místních restaurací a spočívá v tom, že brzy ráno vyrazíte na trh nakupovat ingredience, ze kterých poté několik hodin vaříte místní speciality, které následně zkonzumujete. Cena i kvalita jednotlivých kurzů se poměrně výrazně liší a volných míst bývá dostatek, vybírejte tedy s uvážením a ještě lépe na doporučení. Oblíbenou kratochvílí jsou také plavby na loďkách, kde lze jen doporučit, ať nepřijímáte první cenovou nabídku. Pokud se dá Hoi An označit během dne za historicky zajímavý, ale nikterak kouzelný, důvod jeho oblíbenosti pochopíte právě až po setmění.

Když vám zbyde v této oblasti nějaký čas, můžete vyrazit kousek za město sledovat místní farmáře, jak pracují na polích s arašídy. Tam budete mít také jedinečnou příležitost ochutnat čerstvě vykopnutý arašíd ze země. Komplexnost této chuti vás možná v porovnání s tou, kterou znáte ze sáčků plných soli, velmi příjemně překvapí.

Místní jsou přátelští, naučte se vietnamsky alespoň pozdravit (sin-čáo) a usmívejte se. Pokud nebudete někomu mířit objektivem do tváře deset minut, je velmi pravděpodobné, že se vám do fotoaparátu usmějí. Používejte ruce, mimiku, klidně udělejte sem tam i nějakou přehnanou grimasu a čeká vás příjemné přijetí. Jakmile vám svou gestikulací byť jen naznačí, že si nepřejí být fotografováni, respektujte to, jemně se ukloňte a vyrazte vstříc někomu s lepší náladou. Stejně nechcete mít na snímku někoho, komu srší z očí blesky…

Další zastávkou pro mě bylo město Hue. Tentokrát jsem se domluvil s jedním z místních, že mě tam (asi 120 kilometrů daleko) odveze v autě za 30 dolarů s tím, že si uděláme ještě zastávku ve městě Da Nang, abych si mohl ráno prohlédnout tamější chloubu – Marble Mountains (Mramorové hory). Toto uskupení pěti kopců vypadá zdálky opravdu krásně. Vzhledem k tomu, že jsou ale kopce obestavené mnoha obydlími, zblízka už to není taková paráda. A jak už to tak bývá, asi vůbec nejzajímavější atrakce se tam otevírala až po mém odjezdu. V kopcích nad městem se v létě v nadmořské výšce asi 1400 metrů nad mořem otevíral Golden Bridge. Vyhlídková půlkruhová cesta je postavená tak, aby nabízela výhled do údolí. Co je na ní ovšem skutečně zajímavé, je dvojice obřích rukou, které tuto atrakci jakoby drží. Takové boží ruce, chcete-li.

Ale teď už zase zpět na trasu naší cesty, přímo do Hue, které bylo sídelním městem poslední vietnamské královské dynastie Nguyen. A už v roce 1993 bylo Hue jako jedno z prvních míst ve Vietnamu zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Hue je poměrně specifické město. Královské paláce a úchvatné hrobky jsou jednoznačně tím hlavním lákadlem. Skutečností však zůstává, že Hue mnoho turistů vynechává. Jednak je to proto, že mají pocit, že už viděli dostatek historie ve městě Hoi An, a teď je čas na nějaké pořádné dobrodružství. Málokdo ovšem ví, že opravdové dobrodružství lze zažít i na samotném okraji města Hue. Až tedy projdete svou porci honosných hrobek (pozor, nejsou zrovna u sebe, a tak potřebujete motorku nebo auto) a skrz naskrz prochodíte opevněné centrum starého města, nadešel čas zadat do vyhledávače pojem: „Ho Thuy Tien“. Pokud vás jen maličko lákají opuštěná místa, tak právě opuštěný zábavní park, nacházející se na okraji města, pro vás může být oním svatým grálem.

Zábavní park poprvé otevřel své brány v roce 2004. Náklady v přepočtu výrazně převýšily 60 miliónů korun, a tak jej provozovatelé otevřeli, když ještě nebyl zcela dokončený. Ústředním bodem parku byla třípatrová budova ve tvaru draka, v jejímž vnitřku bylo akvárium, ve němž byli žraloci, manty či krokodýli. V další části parku se pak lidé mohli koupat, jezdit na skluzavkách a v příjemném prostředí zeleně na okraji města nebyl důvod, proč by se neměl projekt stát úspěšným. Už po několika letech však zájem místních o zábavní park na okraji města opadl, turisté park také neuživili a vše začalo upadat. Park byl posléze otevřený jen příležitostně a jeho provoz podle jednoho z místních zcela ukončila obří rvačka mezi místními mladíky, po které měli zůstat v parku dva mrtví. Nyní je tedy park už jen atrakcí pro ty z turistů, které lákají opuštěná místa s trochou smutné historie.

Ale pozor, park je přes den stále chráněný hlídači, kteří často vyhánějí turisty pryč. Uslyšíte-li motorku, raději se na moment schovejte, anebo si připravte nějaký ten úplatek a doufejte. Pokud vás přijde vyhodit člověk oblečený do armádního, nezkoušejte jej ani uplácet a uposlechněte rozkaz. Park totiž čas od času místní vojáci používají pro svá cvičení. Největší šanci dostat se do parku máte, přijdete-li jako já až se soumrakem či těsně před svítáním a vchodem, kde hlídači sídlí, zkusíte projít nenápadně. Baterku či čelovku bezpodmínečně s sebou a dávejte dobrý pozor, kam šlapete. Ve vodních nádržích parku byli ještě před několika lety krokodýli, kteří žili dříve v akváriu. Ochránci přírody už se ale postarali o jejich přesun na vhodnější místo.

Po návštěvě několika měst v řadě jsem už nutně potřeboval utéct do přírody. A dost možná to byla společně s návštěvou opuštěného zábavního parku moje nejlepší volba cesty. Vydal jsem se do národního parku Phong Nha-Ke Bang, což je z Hue něco málo přes 200 kilometrů. Buď se můžete svézt autobusem s nějakou z výletních agentur, anebo si domluvit třeba taxi se skupinou dalších výletníků. Pokud rádi jezdíte na motorce, tak právě tato cesta, vedoucí přes horský průsmyk, je jednou z těch, které si s notnou dávkou opatrnosti chcete užít na dvou kolech.

Když budete pak vjíždět do samotného národního parku, nebudete se moci toho mystického pohledu nabažit. Snad jen název národního parku s logem UNESCO, velmi necitlivě umístěný přímo na obří skále u vjezdu, je zralý na protočení panenek. Vše, co přijde dál, je učiněný zázrak přírody. Skutečností však je, že už nyní jde o třetí nejnavštěvovanější památku UNESCO v celém Vietnamu a místní se poměrně opodstatněně obávají, aby se z oblasti národního parku nestal takový vnitrozemský Ha Long.

Naplánoval jsem si tu tři noci, abych si mohl ve Vietnamu užít oblast, která tuto zemi před několika lety proslavila. Právě tady se totiž nacházejí největší jeskyně světa, přičemž ta úplně největší, Son Doong, se turistům otevřela teprve před pěti lety. Ale pozor, výprava do této jeskyně je fyzicky velmi náročná, trvá čtyři dny, pořádá ji jen jedna společnost, místa jsou obvykle obsazena týdny až měsíce dopředu, a navíc stojí tři tisíce dolarů, tedy přes 66 tisíc korun.

Stejně jako většina turistů jsem tedy nakonec zvolil pouze jednodenní výpravu přírodou do jedné nedaleké jeskyně a navíc jsem navštívil dvě asi nejsnáze přístupné jeskyně oblasti. Pokud máte méně času, zvolte rozhodně krásnou jeskyni Paradise Cave. Jen pozor na to, že se od vás bude chtít fyzická aktivita. Pokud si z parkoviště nezaplatíte za turistický vláček, čeká vás kilometr do mírného kopce. Poté ovšem přijdou na řadu schody, kterým se nevyhnete tak jako tak. Hodně schodů. To, co však budete moci spatřit uvnitř jeskyně, stojí za každý propocený krok.

Poté, co při vstupu do jeskyně naopak sejdete po mnoha schodech, otevře se před vámi obří dóm a vy nebudete vědět, kam se dívat dříve. Cesta jeskyní je vskutku působivá a za návštěvu rozhodně stojí. Pokud jste lenivější, zavítejte do Phong Nha Cave. Na loďce vyrazíte z vesnice až do jeskyně, která není přístupná jinak než právě po vodě. I v tomto případě není baterka či silná čelovka k zahození. Na závěr prohlídky vás pak čeká jen krátká procházka po svých a následně zamíříte na loďce zpět do vesnice. Pohodový výlet na pozdní odpoledne po nějaké náročnější dopolední aktivitě.

Oblast celého parku je tak trochu bludiště, a tak půjčíte-li si vlastní motorku, zkuste si zapamatovat orientační body. Místní anglicky skoro nehovoří a jet po zdejších křivolakých silnicích plných děr po setmění není ten nejlepší nápad. Pokud ale toto opomineme, je právě motorka ideálním dopravním prostředkem vzhledem ke vzdálenostem mezi jednotlivými zajímavými místy.

Co vás také jistě zaujme, je to, že u mnoha restaurací či ubytování uvidíte vystavené zbytky pum, které byly na oblast shazovány. Má se za to, že právě Phong Nha bylo co do bombardování nejhůře zasaženou oblastí vietnamské války.

Organizace Mines Advisory Group odhaduje, že na každý čtvereční metr Phong Nha bylo během války v průměru shozeno přes 300 kilogramů výbušnin, což je nepředstavitelné číslo. A co je snad ještě více alarmující, je skutečnost, že možná až třetina těchto bomb dřímá v zemi stále nevybuchlých, protože je zdejší bahnitý terén s rýžovými poli měkký, a při dopadu tak výbušniny často nesplnily svůj účel.

„Lépe zemřít se všemi, než žít sám.“

vietnamské přísloví

Téměř každý z místních zná příběh někoho, kdo přišel kvůli stoupnutí na nevybuchlou minu o život. A takřka každý rok přibývá do seznamu obětí války několik desítek let po jejím konci další jméno. Místní cestovní kanceláře tak musejí při otevření jakékoliv nové trasy celou cestu nejprve pečlivě odminovat, než je umožněn vstup turistům. Pokud se dnes někde ve Vietnamu nedoporučuje sejít z vyznačených tras, je to právě tady.

Po necelých čtyřech dnech v nedotčené přírodě jsem vyrazil do přilehlého města Dong Hoi, ze kterého létají sporadicky lety do hlavního města Hanoje. Opustila mě již chuť zkoušet další autobusy či vlak a letenka za 800 korun i se zavazadlem mi udělala radost. Místní se mi sice smáli, že letím za dvojnásobek ceny, než běžně létají do Hanoje oni, ale co už. Člověk nemůže znát všechny triky.

Zpět do civilizace

Přílet do Hanoje byl takový drobný šok. Najednou jsem si přišel jako venkovan, který přiletěl do velkoměsta. A že tak může Hanoj se svými 7,5 miliónu obyvateli i oproti Praze působit. A co teprve pak proti ospalé vesničce Phong Nha, kde vás většina restaurací kolem osmé až deváté večer přátelsky vyhání domů do postelí. Hanoj je výrazně čistší a uhlazenější než Ho Či Minovo Město. Gastronomická scéna zde vzkvétá a kromě nudlí na ulici za dvacet korun si můžete zajít i do luxusních restaurací, kterých je třeba na jihu Vietnamu zatím ještě výrazně méně. A barová scéna je tu také na zcela jiné úrovni. Nikoho pak asi nepřekvapí, že jsem našel hospodu servírující plzeňské pivo, což bylo po deseti dnech místních patoků doslova osvěžující.

Přílet do Hanoje jsem měl naplánovaný čtyři dny před odletem zpět směrem do Dubaje. A stalo se to, čeho jsem se trochu obával celou cestu. Zradilo mě počasí. Prudký déšť střídaly bouře, v hotelu vypadávala každou chvíli elektřina a plány na rychlou návštěvu severního regionu Sa-Pa jsem musel při pohledu na předpověď počasí se smutkem rušit. Ba co víc, dokonce i vyrazit do nedaleké zátoky Ha Long na dvoudenní plavbu mezi provazy deště se nezdálo vzhledem k její ceně jako zrovna smysluplné. Ač jsem měl mít původně na Hanoj jen den času, rázem ho bylo výrazně více.

První zastávkou bylo proslulé vězení Hoa Lo v centru města, přezdívané Hanojský Hilton, ve kterém byl vězněný i nedávno zesnulý americký republikánský kandidát na prezidenta John McCain. Hodinu až dvě času, které v torzu dříve obrovského vězení strávíte, jistě nebudete posléze považovat za ztracené. Vězení je navíc opravdu blízko od centra a v pěší vzdálenosti je mnoho fotogenických míst, jen se nebát chvíli chodit po svých v poměrně husté dopravě.

Skutečností je, že stará čtvrť je pro tento účel vybavena ještě o něco lépe. Obrovské množství restaurací a obchůdků protkává romantické uličky skrznaskrz. A obří novogotická katedrála sv. Josefa, slavnostně otevřená na Vánoce roku 1886, pak působí v centru města jako nefalšovaný přízrak.

Pokud chcete nějaký adrenalinový, avšak ne příliš temný zážitek, vypravte se na tzv. Train Street. Jde o místo, kde vlaky projíždějí značnou rychlostí po železnici vedoucí úzkou ulicí. Blížící se vlak můžete slyšet už dvě minuty před průjezdem, protože svůj příjezd označuje hlasitým houkáním. To je váš čas najít si podél nějaké zdi vhodné místo, kde se zakuklíte při jeho průjezdu tak, abyste nespadli šokem do kolejiště, až vlak několik metrů od vás zahouká.

Hanoj není v žádném ohledu sterilním městem, doprava je zde však nesrovnatelně snazší než v Ho Či Minově Městě. Mnoho podniků tu odpovídá západním standardům. Zároveň však naplno využívá těch nejčerstvějších surovin, které Vietnam může nabídnout. Pro milovníky gastronomie, kteří nemají čas či chuť vyrazit do středního Vietnamu, je to skvělá alternativa.

A protože nerad zůstávám déle na jednom deštivém místě, udělal jsem si ještě 24hodinový výlet do sousedního Laosu, kde jsem navštívil turistickou, ale stále ještě příjemně ospalou vesnici Luang Prabang, která mi dala trochu odpočinout od hanojského ruchu. Z nebe tam navíc nepadaly trakaře, což byla také nesporná výhoda.

A to je tedy další rada, kterou vám mohu na cesty po jihovýchodní Asii dát – nebojte se improvizovat. Letenky po regionu jsou tak levné, že pokud vidíte, že směřujete do míst, kde má týden pršet, rychle zapřemýšlejte, zda nemůžete své cestovní plány přehodnotit. Já tak sice neviděl úchvatné skály v zátoce Ha Long ani kopcovitou Sa-Pu, místo toho jsem ale na vlastní oči sledoval proslulý ranní rituál mnichů v Luang Prabangu, ochutnal ty nejpodivnější pokrmy na tamějším nočním trhu a navštívil kaskádové tyrkysové vodopády Kuang Si.

Přitom se mi den předtím o Laosu ani nesnilo. Někdy jsou však neplánované zajížďky (či zálety?) v rámci celé cesty to skoro nejzajímavější. A pokud snad poletíte stejně jako já zpět domů přes Dubaj, co takhle si tam dát ještě jednodenní zastávku? Co se tam dá za 24 hodin stihnout, jsem pro vás sepsal už dříve v samostatném článku ZDE.

Kamarádka vietnamského původu mi před cestou řekla, ať co nejrychleji projedu jih a nechám si hodně času na sever. I vzhledem k počasí to byl ale nakonec střed Vietnamu, který mě uchvátil nejvíce. I pokud jste ale „rychlocestovatelé“ jako já, počítejte s tím, že abyste si Vietnam alespoň trochu užili, jsou ony dva týdny absolutním minimem. Pokud se chcete podívat i severněji, do zátoky Ha Long, a nemít neustále jazyk na vestě, zkuste vyšetřit raději tři. Na místě si za toto rozhodnutí pogratulujete...

Rady na cestu do Vietnamu
Jak do Vietnamu
Ať už se budete po Vietnamu pohybovat pomocí vlaků, či si nějaký ten přesun urychlíte přeletem vnitrostátními přelety, je praktické vstoupit do země v Hanoji či v Ho Či Minově Městě a odletět z toho druhého. Tedy jet ze severu na jih či z jihu na sever a následně odletět z druhého konce země. Tuto možnost nabízí například aerolinky Emirates, se kterými se do Vietnamu dostanete s jedním přestupem v Dubaji. Cena letenky se pohybuje okolo 20 tisíc korun v závislosti na termínu. Přímý let z České republiky do Vietnamu neexistuje.
Peníze
Místní měnou je vietnamský dong. Za 1000 korun byste měli obdržet zhruba 1,03 miliónu dongů, tedy něco málo přes tisíc za jednu korunu. Na části turistických míst můžete zaplatit i americkými dolary, ale směnný kurz nebude výhodný. Nejvýhodněji eura či dolary směníte za dongy překvapivě ve zlatnictvích. Ve městech jsou bankomaty zcela běžné a ve většině supermarketů a restaurací můžete platit i kartou. Pokud jedete na venkov či do odlehlých národních parků, mějte u sebe vždy dostatek hotovosti.
Zásuvky
Na některých místech sice narazíte na tradiční evropské koncovky, ale mohou vás překvapit i zásuvky pro zúžené kolíky. Je lepší si tedy vzít adaptér s sebou.
Jazyk
Nepředpokládám, že se domluvíte vietnamsky, ale mnohé by to každopádně ulehčilo. Základní angličtinou nicméně mluví v turistických lokalitách mnoho lidí, zejména pak mladých. Rodiče si tak často přivolají na pomoc své ratolesti, které následně dělají překladatele. A jako všude po světě, i tady fungují k domluvě ruce a nohy.
Jídlo
Vietnamská kuchyně je chutná, zdravá a využívá ve velkém čerstvých ingrediencí. Pokud jste zdravý člověk s dobrým zažíváním, neměli byste mít problémy. Nezastírám, že mi kuráž dodávalo očkování proti břišnímu tyfu a také vůně, které se linuly po trzích. Ve městech ale narazíte i na restaurace známých fast-foodových řetězců, které jsou ve Vietnamu výrazně levnější než v ČR. Pokud máte rádi lehká piva a máte dobré zažívání, nebojte se ani pouličního piva známého jako bia hoi. To se vaří každý den ráno, je extrémně levné a má nízký obsah alkoholu. Pokud ho ustojí váš žaludek, nepijte mnoho sklenic, umí po něm bolet hlava.