Máte rádi dovolenou, kdy cesta je cíl, ale nechce se vám do zahraničí? Naše vlast dokáže nabídnout spoustu zajímavých míst, která můžete navštívit autem. Ať už to je veliký obytný vůz, nebo malý roadster, české silnice před každý z nich postaví jiné výzvy.
Pokud jste letos plánovali dovolenou v zahraničí, jistě nejste sami. Možné ji uskutečnit bude; jestli to bude i rozumné, je otázka. Třeba do Chorvatska lze vyrazit a jak v něm, tak i v okolních státech najít řidičsky zajímavá místa, ale to je trochu klišé.
I s ohledem na podporu domácí ekonomiky není od věci přemýšlet nad dovolenou v České republice. Jenže rozvalit se na Mácháči, Lipně či Nových Mlýnech umí každý, a pokud vás baví řídit auto víc než se koupat v moři – jak nahradit třeba alpské průsmyky?
Hektický roadtrip: Jedenáct alpských průsmyků za čtyři dny
Takzvaný roadtrip, tedy výlet, jehož hlavní náplní je jízda autem, ovšem nemusí končit ve 2600 metrech nad mořem. V Česku máme desítky tisíc kilometrů silnic – a některé z nich jsou vážně úchvatné. Tak moc, že stojí za to je zařadit do roadtripu po naší zemi, ať už pojedete velkým obytňákem jako já, anebo vezmete řádně provětrat svůj sporťák.
Moje pouť začala v Praze a vedla kolem Chomutova do Krušných hor. Před pár lety jsem tu chodil křížem krážem pěšky a nějak mě toto pohoří nezaujalo. Ale to proto, že jsem tehdy nejel po silnici II/223 ze severovýchodu na Klínovecké sedlo.
Možná to je dlouhou sociální izolací a plošnou karanténou, která skončila jen pár dní předtím, než jsem vyjel, ale takhle krásné výhledy jsem opravdu dlouho neviděl.
Zmíněné Klínovecké sedlo je důležitým bodem na mé trase, protože to je nejvýše položená průjezdná silnice v ČR – tedy, že není slepá a nemusíte se vracet stejnou cestou, jako jste přijeli. Sedlo je podle navigace Volkswagenu Grand California, který jsem na tenhle několikadenní roadtrip vzal, ve výšce 1177 metrů nad mořem. Pokud chcete ještě výš, můžete vyjet na 1244 metrů vysoký Klínovec.
Jedete-li sporťákem místo obří dodávkou, užijete si to tu víc – v podstatě kamkoliv odbočíte, čeká vás úžasná točitá okreska. Výjezdy z údolí Ohře na náhorní planiny Krušných hor jsou návykové.
Sjezd z Klínovce přes Jáchymov až do údolí Ohře je náročný tím víc, čím míň vaše auto zvládá brzdit motorem. Grand California sice má osmistupňovou a velmi nakrátko poskládanou převodovku, ale pouhý dvoulitr pod kapotou nebrzdí téměř vůbec. Chtěl bych tu V8 TDI z Touaregu s pohonem všech kol, anebo aspoň V6 TDI z Amaroku.
Takže spoléhám na provozní brzdy – a že se při 15km klesání k Ostrovu, při kterém sjedete o nějakých 730 metrů níže, vážně zapotí. Máte-li sporťák, dejte si to i naopak, z Jáchymova nahoru – je tu krásný asfalt i zatáčky.
Mířím k druhé zastávce, krytému mostu v Radošově. Dřevěných krytých lávek je v Česku dost, ale krytý most, po kterém – či snad spíše skrz který – jezdí i auta, je ojedinělý, ne-li přímo jediný. Můj nápad na hezkou fotku ovšem zhatil silný provoz; tenhle most není jen relikvie, opravdu se používá.
Když už jsme u těch mostů – po Karlově mostě v Praze, který byl postaven ve druhé polovině 14. století, se autem už neprojedete. V Rabštejně nad Střelou se ale můžete projet po mostě ještě o pár let starším. Kamenný most bez specifického názvu podle většiny zdrojů pochází z první poloviny 14. století, což jej činí druhým nejstarším dochovaným mostem v Česku po kamenném mostě v Písku. A protože ten je určen jen pěším a cyklistům, most v Rabštejně je nejstarší, po kterém můžete svobodně jezdit autem.
Navíc je Rabštejn nad Střelou opravdu nádherným městem. Silnice, úzká tak akorát na jednu velkou obytnou dodávku a prudká až běda, prochází čímsi, co silně připomíná hradby dávného opevnění, a domečky na návsi jsou vpravdě malebné. Kromě toho tu je velký barokní klášter, zámek z počátku 18. století a hned dvě zříceniny hradů.
Chybí vám na rabštejnském mostě sochy kolem vozovky? Vydejte se ještě kousek na jih do Manětína. Celé městečko je památkovou zónou pro své kousky barokní architektury; na malé ploše je tu toho tolik, že se Manětínu říkává „barokní perla západních Čech“.
Jak je v menších městech časté, málokterá ulice zakazuje vjezd motorovým vozidlům. Takže můžete baroko vnímat zpoza volantu svého auta – oblouk pod krytou lávkou, který pro absenci omezení vjezdu vysokých vozidel párkrát se střechami náklaďáků do kontaktu přišel, sochy podél silnice II/205 nebo třeba specificky ořezané stromy na dolním patře oblázky dlážděné návsi.
Pokud vás napadá, že nejlepším autem do Manětína je kabriolet, je to správně. Na druhou stranu, kabriolet je nejlepším autem ve velmi dlouhé řadě situací.
Nejvýše položená průjezdní silnice mi vnukla nápad na nejníže položenou silnici, ale ta není zas tak zajímavá – je to obyčejná silnice první třídy č. 62 mezi Hřenskem a Schmilkou. Vede podél Labe, jehož hladina je s nadmořskou výškou 115 m u hranic s Německem nejníže položeným místem v Česku. Protože vede do Německa, nemohl jsem jí kvůli koronaviru doslova projet.
Zaměřil jsem se tedy na nejprudší silnici v Česku. Několikadenní hledání neobjevilo žádnou databázi, ale našlo značku „Nebezpečné klesání“ s hodnotou 27 %. Je to Steinbrennerova ulice ve Vimperku. Atrapa libely ve smartphonu ukazuje sklon 13–14° podle toho, jak telefon na dlažbu položím, což odpovídá nějakým 23–25 %.
Sklon 13° jsem na telefonu viděl i v nejprudším kousku ulice Pod tržním nám. v Táboře, ovšem značka před ní upozorňuje na klesání jen jedna dvacetiprocentní a onen nejprudší kousek je krátký a viditelně výrazně prudší než zbytek ulice. A vimperskou Steinbrennerovou můžete jet i do kopce, takže ji budu považovat za vítězku.
Zůstaňme ale ještě ve Vimperku, resp. v lesích nad ním. Když jsem s Grand Californií hledal místo, kde přespat, narazil jsem na několik miniaturních štěrkových parkovišť podél silnice II/168. Jedno z nich mě nalákalo ikonkou 4G na displeji telefonu, tak jsem tam zůstal a říkal si, proč takovýchto míst nepotkávám v Česku víc. Dokonalá tma a ticho v noci a úžasné ranní slunce skrz stromy tomu jen přidaly.
Pokud se chcete autem zdržet na Šumavě, kromě parkovišť nad Vimperkem stojí za zkoušku přívozy přes Lipno. Není to sice trajekt přes norský fjord či alpské jezero a v létě jsou tu houfy cyklistů, ale po stránce přepravy auta lodí nic moc lepšího v Česku nemáme. A, podobně jako v Krušných horách, s něčím jako Mazda MX-5 vás bude bavit zhruba každá druhá místní silnice.
Vydávám se zpátky na sever, mířím k perličce, která je v Česku naprosto unikátní – Stádlecký řetězový most. Je to poslední dochovaný empírový řetězový most v ČR, a protože neleží ve městě, nýbrž na místní silnici, jezdí se po něm autem úplně normálně, podobně jako po krytém mostě v Radošově.
Ovšem já se s ohromnou dodávkou otáčím a jedu zpátky cestou, kterou jsem přijel. Na tenhle most opravdu nutně potřebujete malé auto. Já se s Grand Californií nevejdu mezi sloupky.
Mířím do Tábora, jehož středověké centrum je až na naprosté výjimky průjezdné autem ve smyslu „kam se vejdeš, tam jeď“. S MX-5, kterou jste prohnali šumavskými zatáčkami a přejeli most ve Stádleci, se vám tu bude opravdu líbit. Já se s 6,8 m dlouhou dodávkou nevejdu téměř nikam a pro průjezd volím takové ulice, ze kterých nebudu muset couvat zpátky.
Stejně jako ostatní body mého roadtripu totiž ani uličky v Táboře nejsou primárně turistickou atrakcí, nýbrž se používají k tomu, k čemu před staletími vznikly, a místní by ze mě neměli radost, kdybych jim tady vytvářel špunty. Už jen interval semaforu, regulujícího kyvadlový provoz v Žižkově ulici, nestíhám kvůli nutnosti přesného, a tedy pomalého manévrování mezi domy a popelnicemi.
Nechávám Tábor za zády a pokračuji k místu, kterým spousta z nás často projíždí, aniž by věděla o jeho zajímavosti – k Vojslavickému mostu. Vede po něm totiž dálnice D1 a jedete-li po ní, ničeho si nevšimnete. Sjeďte ale na exitu 75 na souběžnou silnici třetí třídy č. 13036 a po krátkém klesání přijedete na dolní mostovku Vojslavického mostu. Je to tzv. dvojitý silniční most – na jednom místě dvě komunikace pod sebou překonávají vodu.
Není jediný takový v Česku, něco podobného je v Brně na Staré dálnici a taky u Jívové na Olomoucku. Tenhle je ale kromě toho, že vznikl v podstatě náhodou, zajímavý také tím, že původně měla na dolní úrovni být právě dálnice D1. Dokonce tu je mostovka dost široká na to, aby tu mohla vést směrově oddělená silnice.
Most byl postaven zkraje 40. let 20. století podle projektu z 30. let, ale v roce 1941 práce na dálnici ustaly. Plně obnoveny byly až v 60. letech s houstnoucí dopravou. Původní projekt ale sklonem dálnice nevyhovoval novějším normám, takže 12 metrů nad původním betonovým mostem vznikl nový ocelový, po němž nyní vede dálnice. Využívá pilíře toho původního, ale stará mostovka nebyla zbourána.
Přes památník nacisty vypálených Ležáků mířím dále na severovýchod k hrázi vodní nádrže Pastviny. Jako u řady dalších hrází vede i zde po koruně hráze silnice dlážděná žulovými kostkami. Co už není tak obvyklé, je, že vozovka je v podstatě mostem nad nouzovým přelivem hráze.
A také, že je kromobyčejně úzká. Ne „jen“ na jedno auto, ale až tak, že od obrubníků – naštěstí jen velmi nízkých – jsou kola Grand Californie vzdálená jen pár centimetrů. A to, aniž by na ztížené podmínky upozorňovala nějaká dopravní značka.
Okolo Kašparovy chaty, odkud je úžasný výhled na Kralický Sněžník a Praděd a také si odtud můžete udělat pěší výlet k dělostřelecké tvrzi Adam, mířím po silnici II/311 podél hranic k Náchodu.
Zatáčku po zatáčce si říkám, že se sem musím vrátit s nějakým sporťákem; silnice má slušný povrch a velmi zajímavý profil s převýšením i všemi možnými typy zatáček. Téměř sedmimetrová dodávka není na tuto oblast ideálním dopravním prostředkem, pokud si chcete jízdu užít.
Cesta vede kolem velmi zajímavě zrekonstruovaného kostela v Neratově do Nového Města nad Metují, jehož Husovým náměstím prochází silnice I/14. Kdybych to ale nevyčetl z mapy, na místě by mě nikdy nenapadlo, že to je silnice první třídy. Je totiž úzká a klikatá – a docela se divím, že tu dávno nestojí obchvat. Možná je to ale dobře, protože kdyby tu byl obchvat, jel bych po něm a minul tak hezké náměstí, na nějž se od jihu přijíždí po silnici nalepené na kopci jako v nějaké středomořské vesnici.
Navigace mě vede k poslednímu bodu, který jsem si vytyčil – k Soušské silnici. To je silnice II/290 mezi Desnou a Hejnicemi, která vede kolem přehrady Souš. Tato silnice je – pokud jsem hledal správně – jediná v Česku, která se v zimě uzavírá pro provoz motorových vozidel, podobně jako nejeden alpský průsmyk.
V Alpách je ale důvodem pro uzavření většinou enormní množství sněhu a příliš náročná údržba. Tady je důvodem právě přehrada – je totiž zdrojem pitné vody. Z obavy, že by v zimních podmínkách mohlo dojít k nehodě, rozlití provozních kapalin a kontaminaci vody, je silnice prostě zavřená v úseku zhruba mezi hrází přehrady a Smědavou.
Samozřejmě, k nehodě může dojít kdykoliv, ale na sněhu a ledu je pravděpodobnost přece jen vyšší a vzhledem k místní nadmořské výšce – nejvyšší bod silnice je ve výšce 889 m n. m. – je sníh a led v podstatě jistotou.
Soušská silnice není k zahození ani z řidičského hlediska – má nějaké převýšení, všemožné zatáčky, je tu krásný asfalt a jede se lesem. Jenže taky je úzká, do zajímavějších zatáček není pořádně vidět a je tu velmi silný provoz aut, pěších i cyklistů.
Řada z nich míří k technické památce, která v Česku nemá obdoby – k Protržené přehradě. Stojí na říčce Bílá Desná přes hřeben od přehrady Souš, ovšem na rozdíl od ní měla sloužit k regulaci toku vody a ochraně před povodní. Jenže už rok po zprovoznění, v roce 1916, povodeň sama způsobila – hráz se kvůli svému nestabilnímu podloží protrhla. Zbytky hráze v místě dodnes stojí i s nouzovým přelivem.
Poslední noc na cestě trávím nedaleko Liberce s nádherným výhledem na město i ještědský vysílač a říkám si, že i když je velikost Grand Californie na spoustě míst přítěží, možnost komfortně přenocovat na Klínovci, v lesích nad Vimperkem a konečně i u Javornické kaple s úžasným výhledem je nejspíš právě to, co karavanisty na těchto autech tak láká.
Těchto pár míst, která jsem za šest dnů na cestě objel, zdaleka, zdaleka nejsou vším, co Česká republika dokáže nabídnout. Ba naopak – kamkoliv se vydáte, všude se dá něco zajímavého objevit. V Jeseníkách jsou silnice klikaté a hustá mlha koncem května je úplně normální. Na Mostecku vás zase může zastavit v jízdě výron čpavku, pro který tu mají speciální dopravní značky.
Moravské Toskánsko u Kyjova v Jihomoravském kraji svou zvlněnou krajinou připomene severní Itálii a dle časopisu Condé Nast Traveller je jedno z 50 nejkrásnějších míst světa. Polabí či Haná jsou tak placaté, až člověk skoro zapomene, jak vypadají kopce. A třeba na Berounsku jsou naopak kopce kromobyčejně malebné.
Je to jen ukázka, že pokud přistupujete k cestování stylem „cesta je cíl“ a rozhodnete se letošní dovolenou trávit v Česku, je co vidět, co navštívit a kudy se vydat a klidně tím můžete strávit čtrnáct dnů, ne jen šest. I kdybyste si měli dovolenou prodloužit o přejezdy mezi destinacemi, při nichž se někde zastavíte. Ani mně se nechtělo zpátky do Prahy, třebaže jsem svůj čas s Grand Californií využil beze zbytku.
Grand California 680, kterou jsem vzal na tento roadtrip,je největší karavan v nabídce Volkswagenu. Označení 680 odpovídá délce v centimetrech a výška je okolo 2,9 metru, takže jízda s tímhle kolosem je mnohem blíž náklaďáku než osobnímu autu. I hmotnost zhruba 3,2 tuny tomu odpovídá.
Přesto je určena jen pro dvě osoby. Ve své zádi jim nabízí velmi prostornou postel, o kousek vpředu zase poněkud stísněnou koupelnu s toaletou na jedné a kuchyňku na druhé straně. Je to plnohodnotný obytný vůz.
Její velikost je příjemná pro nocleh – i když, na to, jak je velká, uvnitř zas tolik prostoru není –, avšak do horských silniček by se hodilo něco menšího, obratnějšího. Proto nejednou zmiňuji Mazdu MX-5, malý a lehký roadster, který mě loni uhranul.
V MX-5 se nevyspíte, každý večer to bude chtít kemp nebo hotel. Bude vás ale skutečně bavit v každé zatáčce, aniž byste k tomu potřebovali mou podivnou touhu vzít co největší auto a jezdit s ním co nejtěsnějšími místy.
REKLAMA
