Měla to být válka za ukončení všech válek. Nakonec však první světová válka jen předznamenala extrémní evropský neklid první poloviny 20. století. Dne 11. 11. 2018 uplynulo od jejího ukončení přesně 100 let.

V roce 2017 jsme dostali s manželkou po svatbě od její babičky z Moravy poměrně těžkou krabici. Prý zaslechla, že jsem fotograf, a údajně by mě mohl obsah krabice možná zajímat. A zajímal. Asi bych jen těžko spočítal, kolik článků o nejrůznějších vzácných nálezech ve světě jsem napsal za svých 13 let na Novinkách. Najednou jsem byl ale na druhé straně pomyslné barikády. V rukou se mi ocitl malý fotografický zlatý grál. Ač třeba ne co do hodnoty finanční, ale historické.

V krabici se nacházely staré skleněné destičky, které jsem znal do té doby jen z českokrumlovského fotoateliéru Seidel, který je velkou sbírkou těchto destiček vyhlášený. Už při zběžném pohledu na destičky bylo zjevné, že obsahují výjevy z první světové války, a navíc se dochovaly ve velmi dobrém stavu.

„Jestliže neukončíme válku, válka ukončí nás.“

H. G. Wells, spisovatel

Aby toho nebylo málo, tak se u nich nacházel i jakýsi sešit, který velkou část fotografií komentoval. Byl sice evidentně sepsaný ex post a velmi tendenčně, ale i tak poskytl v mnoha případech důležité informace k obsahu některých snímků. Od manželčiny babičky jsme se dozvěděli pouze to, že krabici koupil zhruba před 50 lety její první manžel, možná od syna onoho fotografa. Manžel však velmi brzy zemřel a ona nechala krabici dlouhá desetiletí zcela bez povšimnutí.

Zabralo mi nějakou chvíli, než jsem si destičky podrobněji prohlédl. Velmi záhy mi ale bylo jasné, že pokud budu chtít pomoci snímkům na svět, nezvládnu to svépomocí. Rozhodně alespoň ne ve kvalitě, ve které by si to 100 a více let staré fotografie zasloužily.

Následoval tedy proces tzv. digitalizace snímků, na kterém se podílely Profimedia a FotoŠkoda. Každý z těchto subjektů se přitom chopil jedné části sbírky v závislosti na typu destiček. A právě nad dvěma odlišnými typy destiček se pozastavila i trojice historiků, která několik týdnů pracovala na popisu jednotlivých snímků.

„S jistotou můžeme tvrdit, že fotografie nepocházejí od jednoho autora. Je to zřejmé jak z řemeslné kvality a formy fotografií, tak i z jejich obsahu. Lze víceméně rozlišit dva korpusy, jeden jsme si pracovně nazvali ‚rakouský‘ a druhý ‚francouzský‘.

Na základě toho prvního lze v podstatě rekonstruovat typickou cestu příslušníka c. k. rakousko-uherské armády světovou válkou. Na východní frontu se dostal až v průběhu války, po průlomu u Gorlice a ústupu ruské armády. V roce 1916 se pak přesouvá na italskou frontu, konkrétně do Dolomit a jižních Tyrol.

Naproti tomu ‚francouzská‘ část postihuje válku na západní frontě prostřednictvím vojáka francouzské armády. Dle zachycených motivů není fakticky možné, aby se jednalo o jednoho a téhož jedince,“ uvedl vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd České republiky Vojtěch Kessler, který rozkrýval obsah destiček společně s kolegy historiky Barborou Hunčovskou a Michalem Cápem z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK.

Díky nalezenému dokumentu u destiček je jisté, že nejméně jeden z fotografů byl původem z českých luhů a hájů.

Kolorizovaný snímek vojáka

„Nechci, aby to vyznělo jako floskule, ale dotyčný soubor fotografií je skutečně unikátem. To, že vlastně neznáme jejich autora, a tudíž nejsme schopni plně rekonstruovat příběh, který je na fotografiích zachycen, přidává celé sbírce nepopiratelné kouzlo.

U každé jednotlivé fotografie tak můžeme mnohem více zapojit imaginaci a soubor ve výsledku působí mnohem emocionálněji, syrověji a vlastně i narativně silněji. Tajemstvím zůstává ale zejména to, jak se oba soubory fotografií seskupily.

Znali se jejich autoři? Jaký byl jejich vztah? Proč negativy skončily víceméně neroztříděny v jednom celku? To jsou otázky, které patrně zůstanou nezodpovězeny,“ zkonstatoval Kessler.

Nalezené fotografie korespondují s mým aktuálním výzkumem, který se zaměřuje na dějiny všedního dne, chcete-li každodennosti za světové války.

„Cítili jsme, že před sebou máme skutečný poklad a zacházeli jsme s ním v rukavičkách. A to doslova. Jednu po druhé jsme opatrně vyňali a zhruba 60 snímků naskenovali na plochém skeneru, který poskytuje perfektní ostrost a grafickou přesnost. Provedli jsme základní úpravy – vylepšení kontrastu a drobné retuše – abychom vyzdvihli a zároveň nepozměnili informační hodnotu předlohy. Pod rukama se nám tak začaly vyprávět příběhy vojáků a situací, které si asi nikdy nebudeme umět představit,“

Martina Susová, FotoŠkoda

„Byl to pro nás hodně emotivní proces, snímky totiž nebyly jen chladně popisné, ale zachycovaly mnoho lidských příběhů. Po digitalizaci jsme měli možnost si je lépe prohlédnout a je skutečností, že jsme kolikrát měli husí kůži a běhal nám mráz po zádech. Rozhodně jsme ale rádi, že jsme se mohli na tomto projektu podílet.“

Petr Kozl, Profimedia

Proces digitalizace skleněných destiček

Skutečnost, že jde o opravdu zajímavý soubor snímků, potvrzuje i historik Kessler: „Fotografické sbírky vojáků z front první světové války bývají poměrně běžné, často slouží jako doprovodný materiál k případným publikovaným pamětem či válečným deníkům.

Ovšem málokdy fotograf postihuje tak komplexní škálu témat. Klasické hromadné fotografie útvarů či výjevy ze zákopového života jsou zde doplněny přehlídkou bojové techniky, etnografickými záběry ‚exotické ciziny‘, stylizovanými ‚katalogy uniforem‘ až po téměř melancholické záběry na krajinu. Navíc jsou fotky i řemeslně velmi, velmi kvalitní,“ dodává.

A jaký bude další osud kolekce fotografií, jejíž část máte možnost v tomto článku vidět? Je možné, že gros této sbírky dá vzniknout výstavě, která by se mohla konat v Praze už v příštím kalendářním roce.