GUMBALKAN 2019

Po pár stovkách metrů od startu asfalt končí a začínáme klesat do údolí po šotolinové cestě, jejíž kvalita se postupně zhoršuje, až místy musím jako navigátor vyskočit a hledat Arbenovi stopu zvenčí. Ta neučiněná investice do čerstvých pružin, neunavených roky dřiny, se najednou nezdá tak zbytečná.

K večeru se k naší skupině pěti aut přidává šedý Volkswagen Golf se zvýšeným podvozkem, že prý na jeden nocleh. Škrtáme břichem o kameny v cestě a já golfu trochu závidím tu světlou výšku, když vtom se z vysílačky ozve „Golf nejede, asi spojka“. Vracíme se zpátky a zjišťujeme, že závada není ve spojce, ale není menší – odporoučela se levá poloosa.

Jedeme na vrakoviště. Nadvakrát

Náhodou kolem jede Rumun a na otázku, jestli nemá poloosu na starého golfa, položenou trochu v zoufalství a s předem zdánlivě naprosto jasným výsledkem, odpovídá, že má ve městě kamaráda. A ten ji dokáže sehnat.

Druhý den se spojujeme s člověkem jménem Atí, který nám, úplně cizím lidem, nachází poloosu na vrakovišti. V Kluži, nejbližším městě, které je vzdálené 80 kilometrů. Tedy v Rumunsku dvě hodiny jízdy, pokud máte štěstí a většina trasy je asfaltová.

Původní plán byl vyrazit do Kluže hned ráno, abychom se stihli vrátit po obědě, že poloosu hned namontujeme a pojedeme dál. Protože ta stará ještě nebyla z auta venku, nebrali jsme ji s sebou, měli jsme napsáno jen VIN golfa, jeho rok výroby a motorizaci. A samozřejmě jsme dovezli poloosu špatnou, a navíc až večer.

Další den chceme vyrazit dříve, abychom byli dříve zpátky, ale po pár kilometrech nás zastavil defekt. A protože servisní volvo, nejspolehlivější auto „cirkusu“, jak jsme naší skupině začali říkat, nemá žádné nářadí, řidič se pěšky vrací do tábora.

Ztratili jsme dobře hodinu a půl, ale druhá poloosa už byla ta pravá, takže ji usazujeme na své místo a konečně se po dvou dnech trčení na místě vydáváme dál. I když, nebylo tam zas tak špatně, stromy poskytovaly vítaný stín, při zurčení potůčku se usínalo příjemně – nehledě na to, že jsme si v něm vytvořili vanu – a ráno nás budil ptačí zpěv.

Tudy vedla naše trasa. Zhruba 500 kilometrů, často po klikatých cestičkách bez asfaltu.

Toho večera na dalším tábořišti jsem se rozhodl nestavět stan, bylo teplo a rosa už spadla, tak jsem si na zem natáhl plachtu a ustlal si pod širým nebem. Dlouho jsem ležel s brýlemi; díky téměř naprosté absenci světelného smogu a jasné obloze jsem se nemohl vynadívat na Mléčnou dráhu.

Jenže nad ránem mě probudilo něco ne úplně standardního – zvláštní klid a temno, i když už bylo dávno po svítání. Když se zvedl vítr, měl jsem jasno – všechno, včetně mě, musí okamžitě do auta. Stihl jsem to téměř v hodině dvanácté, zaklapl za sebou dveře a do auta začal bušit déšť.

To poslední, co chcete vidět v Česku, natož v rumunských horách, je...

… Rozsvícená kontrolka mazání motoru. Je jedna ze dvou, možná tří kriticky důležitých, které můžou znamenat opravdu vážný problém. A já se tak těšil na den cestování po dalších checkpointech a krásných divokých zákoutích.

Naštěstí jsme tentokrát zastavili v místě s poměrně dobrým pokrytím mobilní sítí, a tak můžeme lépe přemýšlet, co s tím, a hledat na internetu řešení. Teorií vznikla řada, ale žádná nevedla pořádně k cíli. Dokonce jsme uvažovali i o aktivaci kolečka cestovního autopojištění. To jsme ale odložili na další den, že zkusíme kousek jet a uvidíme, co se bude dít.

Jen o pár kilometrů dál jsme potkali dvůr, na kterém bylo v kopřivách pohozeno několik různých opelů. Líná ústa, holé neštěstí, řekli jsme si a zkusili se zeptat člověka v montérkách, jestli by nedokázal pomoci. Ten vytáhl měrku oleje a řekl, že problém je ve špatném čidle tlaku oleje. „Zhoršuje se to,“ kontrovali jsme. „Nezhoršuje,“ odpověděl.

Tak jsme poděkovali a jeli dál, přenocovali, ráno se stali atrakcí pro rumunskou babičku a její tři krávy a zkusili servis v nedalekém městě. Tentokrát to bylo příliš velké množství oleje. „Jezděte a ono se to zlepší,“ říká mechanik. Pěkně děkujeme.

Původní plán zněl na nějakých 300 až 350 kilometrů denně s tím, že bychom se projeli i mimo checkpointy a viděli z Rumunska trochu víc. Ve čtvrtek ráno už vzal zasvé i náhradní plán stihnout co nejvíce checkpointů. Pravda, tomu dost pomohlo, že jsme narazili na akvapark; žádné z našich aut nemá funkční klimatizaci a opláchnutí v potoce taky není sprcha.

Páteční program je tedy jednoduchý – dojet do cíle, do Eibenthalu, česky Tisového údolí. To je jedna z vesnic, kterou v oblasti zvané Banát založili v polovině 19. století čeští osadníci. Dodnes se v této oblasti mluví česky.

Asfalt není pravidlem, ať je silnice v mapě jakákoliv

Trasa do cíle má vést po asfaltu údolím řeky Cerna. Není možná nejkratší, ale vede přes lázeňské městečko Băile Herculane s pár checkpointy a krátkým vykoupáním v termálním pramenu. Na mapě je zakreslena jako silnice první třídy, takže, co se může stát, říkám si, velím vpřed.

Jenže navigační aplikace nás táhnou oklikou o desítky kilometrů delší. Znejistěl jsem a zastavil na benzince, že se zeptám, jestli ta cesta je průjezdná; přeci jen to je národní park, může být pro auta uzavřená, taky to jsou hory, může tam být sníh. Paní pokladní se podívala na naše auta a se smíchem říká, že sice „off-road“, ale že to projedeme. Nejsem si jist, jestli se směje proto, že u ní zastavily „gumbalkanských“ aut už houfy, nebo proto, že nás posílá na jistou smrt.

Jedeme dál s jednou zastávkou kvůli opravě formana, jemuž za jízdy nepravidelně a nepředvídatelně zhasíná motor – rozebrali jsme to, nic moc neudělali a zase to složili, ale najednou bylo všechno v pořádku. A zčistajasna se z krásné asfaltky stává úzká šotolinová cesta; uprostřed zatáčky asfalt prostě končí. Zůstane to tak dobrých 40 kilometrů, ale příroda, kterou tu projíždíme, za to opravdu stojí.

Po pár hodinách zatáček jsme konečně na asfaltu a dojíždíme do Băile Herculane. A ten golf, jehož poloosa nás stála dva dny času, nacouval do místního BMW. Poškození veškeré žádné, ale vyšilujícího řidiče zklidnil až návrh na zavolání policie.

Jenže to by nesměl být Balkán, aby nevytočil svého kamaráda místo standardní tísňové linky; tu volá až napodruhé. Policie byla na místě během několika minut a oba řidiči se mnou jako svědkem a tlumočníkem, protože ten náš si v angličtině moc nevěřil, se vydávají na policejní stanici.

Základ jednání s policií na Balkáně je podat si ruce; to plníme a pak už všechno probíhá naprosto korektně, profesionálně a v angličtině. Až na formulář záznamu o nehodě, který je jen v rumunštině, ale i ten se daří s pomocí překladače v mobilu a jazyků znalého policisty zdárně vyplnit. Zjišťuji, že když se nad ní trochu přemýšlí, rumunština není tak složitá.

Zbývá poslední hodina cesty do Eibenthalu, a aby to s golfem a formanem nebylo jednoduché, tomu prvnímu se odporoučel startér a druhému došel benzín. Do nocoviště jsme dojeli po čtvrté ráno a zalehli k pár hodinkám spánku.

Při sobotním oficiálním ukončení soutěže se největšího potlesku dostalo organizátorům za ten příšerný nápad, jenž dal vzniknout úžasnému dobrodružství v zemi, která sice je už dvanáct let součástí Evropské unie, ale pořád to je do značné míry divočina. V zemi, ve které se vám vždycky dostane pomoci či rady od místních, i když si klepou na čelo, co tam s takovým krámem děláte.