VÍCE
Perla rumunského pobřeží

Přístavní město Constanta, známé v historii jako Tomis, bylo založeno kolem roku 600 př. n. l. a je nejdéle obývaným městem v Rumunsku. S nějakými 300 000 obyvateli se jedná též o jedno z největších měst země. Nábřeží na promenádě dominuje přízračná budova obřího art nouveau kasina, které je svou pohnutou historií snad ještě zajímavější než svým už tak unikátním vzhledem. Před 100 lety se zde potkávali státníci a nejvlivnější lidé Evropy. Nyní už se uvnitř působivých hal prochází jen skupina koček, která trpělivě čeká na kořist v podobě některého ze stovek holubů, již si z architektonické chlouby počátku 20. století udělali vskutku luxusní hnízdo.

VSTUP JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ? OMEZENÍ ZAČNE DÁVAT PO VSTUPU DO BUDOVY KASINA SMYSL

Vyřizuji si povolení vstupu do budovy kasina, které je veřejnosti už nějakou dobu uzavřeno. Není se co divit. Budova byla definitivně opuštěna v roce 1990 a od té doby chátrá. U vstupu do kasina se nachází malá skleněná budka, ve které sedí 24 hodin denně hlídači. Pravda je, že uvnitř kasina můžete aktuálně přijít k úhoně docela snadno. Podepisuji dokument, že do budovy vstupuji na vlastní nebezpečí, a opatrně vcházím do obří časové kapsle. Vmžiku se přenáším o pěkných pár desetiletí zpět. Interiér budovy je v dezolátním stavu, ale přesto si jen s malou trochou fantazie lehce dokážete představit, jak dekadentně musela působit v časech, kdy bylo vše ještě nablýskané.

  • 1903 - podepsána smlouva s architektem Danielem Renardem
  • 15.8.1910 - slavnostní inaugurace budovy za účasti prince Ferdinanda, v té době šlo o největší stavbu na rumunském území
  • 1941 - v kasině se zabydlují německé vojenské jednotky, budova opět zasažena bombardováním
  • 1905 - k moci se dostali konzervativci - nový architekt Petre Antonescu
  • 20.8.1916 - kasino se během bombardování města dočasně mění na nemocnici, je však zasaženo šrapnely a deset lidí uvnitř umírá
  • 1948 - budova kasina se stává Kulturním domem odborů
  • 1907  - k moci se vrací liberálové a do hry se vrací Renardův návrh
  • 19.11.1917 - kasino se opět vrací do běžného provozu a následující roky jsou asi vůbec nejklidnějším obdobím v jeho historii
  • 1960-1989 - budova patří pod organizaci ONT Litoral a slouží mimo jiné jako bar

„Buďte opatrný. Až budete chtít ven, zabouchejte,“ říká mi stroze hlídač a zamyká za mnou dveře. Tíživé ticho, zatuchlý vzduch a nepořádek jako v pokoji puberťáka. Jsou dvě hodiny odpoledne a já mám po dohodě se zdejší radnicí neomezeně času na fotografování. Slunce zapadá před šestou hodinou. Když zde fotil v roce 2016 nizozemský fotograf Roman Robroek, popisoval, v jak špatném stavu budova je. A za necelé dva roky se její stav ještě výrazně zhoršil. Rohy všech stropů neunesly váhu zdobných prvků, které se teď válejí v prachu. Tedy v prachu – spíše ve směsi holubího peří a výkalů. Místo tónů klavíru se budovou nese jen ustavičné vrkání.

Procházím si v mezích možností celou budovu. Některá místa vypadají stabilněji, jiná o poznání méně. Třeba zázemí divadelního pódia nebylo přehrazeno obří dřevěnou deskou pro nic za nic. Vše trouchniví a zcela reálně tu hrozí nebezpečí úrazu. Ve vrchním patře se toho sice dochovalo výrazně více než v přízemí, ale létá tu vzduchem několik stovek holubů, zatímco v přízemí jsem neviděl ani jednoho. A právě působení těchto opeřenců vnitřní rozpad budovy hodně urychluje. Pečlivě se dívám pod nohy a opatrně našlapuji mezi hromádkami peří. Jen sem tam se na podlaze hlavního schodiště zablýskne nějaká ta barevná konfeta – pozůstatek opulentní reklamy, kterou v kasinu natáčela v roce 2016 firma Sony.

KONFETOVÁ EXPLOZE

V roce 2016 natáčela společnost Sony v kasinu reklamu na svou novou řadu televizí Bravia, která měla předvést sytost jejích barev. Štáb v kasinu využil kolem čtyř tisíc nafukovacích balónků a do vzduchu vyslal celkem asi 1500 kilogramů barevných konfet. Natáčení trvalo čtyři dny.

ZHRUBA PŘED 100 LETY KASINO HOSTILO GALAVEČER, KTERÉHO SE ÚČASTNILA RUSKÁ CARSKÁ RODINA. TEĎ UVNITŘ BUDOVY POTŘEBUJETE ŠÁTEK PŘES ÚSTA

Pozvolna si procházím interiéry a vybírám si místa pro fotografování. Každou chvíli mě těsně mine bělavý holubí pozdrav svržený z ochozů. Přesné zásahy už raději ani nepočítám. Šátek přes ústa je tu nutnost. Část recepce a baru je v hrozivém stavu a kus papíru varuje před nestabilní podlahou. Z jedné z hal vycházím ven na ochoz k moři. Kovový zbytek altánu, kde se dříve určitě pořádaly honosné večírky či svatby, vedle budovy stále ještě stojí. Na poslední velkou událost by ale vzpomínal už jen těžko. Krátce před zlatou hodinkou obcházím budovu a držím se od ní raději aspoň na dva metry daleko. Některé vitráže už jsou vysypané, jiným k tomu chybí jen letmý holubí dotek.

Tahle budova přitom zažila a přežila mnohé. Skutečností je, že poklidnou historii za sebou Cazinoul din Constanța, tedy kasino v Constantě, nemá. A vše se tu dělo v docela rychlém sledu. Tak třeba roku 1914 jej navštívila ruská carská rodina a konal se zde dost možná nejluxusnější galavečer v historii města. Bylo to poprvé, kdy se potkali král Karel I. Rumunský s ruským carem Mikulášem II. na rumunské půdě. Shodou okolností to byla také poslední zahraniční cesta ruské carské rodiny před jejím vyvražděním v Jekatěrinburgu roku 1918. Jen dva roky po slavném galavečeru se z kasina stala vojenská nemocnice. Dne 20. srpna byla Constanta bombardována německými letouny a nejvýraznější stavba rumunského pobřeží utrpěla pouhých šest let po otevření válečný šrám. Strop i podlaha budovy byly zničeny a šrapnely uvnitř zabily deset osob. Kasino bylo znovu otevřeno až 19. listopadu 1917.

Člověk tu krásku nedokázal srovnat se zemí bombami, ale legislativními omezeními se mu to podařit může.

Nico, obyvatel Constanty

Z KASINA RESTAURACE A BAR

Je to smutné porovnání, když se podívám na černobílou fotografii z roku 1968, kdy byla na dovolené v Constantě moje máma, a následně se rozhlédnu kolem sebe. Obyčejná fotka z rodinného alba pro mě touto cestou značně získala na významu. Tehdy byla budova v držení vládní turistické asociace O.N.T. Litoral Mamaia. Jako kasino už nesloužila. Po druhé světové válce udeřilo v Rumunsku totiž něco silnějšího než nepřátelské bomby – nové zákony namířené proti hazardním hrám. Okouzlující budova najednou nedokázala poskytnout stálý zdroj příjmů a její budoucnost se stala nejasnou. V 50. letech, které nepřály hazardu, budova sloužila jako kino a restaurace. A ze snímku je patrné, že jako restaurace či bar budova sloužila i ve zmíněném roce 1968.

...

Fotografie kasina z roku 1968, kdy budova fungovala jako bar. Autor: Jaroslav Rejhon

Den před focením budovy kasina jsem se sešel s místním fanouškem urbexu, tedy prozkoumávání prázdných a opuštěných budov. Říkejme mu raději jen Nico. Byl to právě on, kdo mě už dlouho před příjezdem upozornil, že si musím zažádat o povolení vstupu do budovy. Kasino se totiž po určitou dobu stalo žhavým cílem právě milovníků opuštěných staveb a město nechtělo riskovat, že se někomu uvnitř něco stane a vina padne právě na radnici. Vyřešili to tedy tak, že je budova hlídána 24 hodin denně. Zajímá mě hlavně to, proč se nesežene investor, který by kasinu dokázal vdechnout jeho původní krásu a zachránit ho před úplným kolapsem. Nico se jen usmívá.

„Řekněme, že už tady takový investor byl. A ne jednou. Jenže vždy to na něčem ztroskotalo. Jednou třeba přišla ekonomická krize, která docela nadějné plány zhatila. Jindy se politici zase rozhodli, že bude finanční obnos několika set tisíc eur lépe zužitkován pořádáním koncertu Lady Gaga. Realita ale je, že by tato suma na opravu ani vzdáleně nestačila, šlo by určitě o vyšší jednotky miliónů eur. Zdejší radnice by si samozřejmě přála záchranu budovy, ale jde o obrovské peníze, které tu jednoduše nejsou k dispozici. Místní lidé sepisují petice, ale všechno je to běh na dlouhou trať a kasino toho času už zrovna moc nemá. My místní už od konce druhé světové války říkáváme, že člověk tu krásku nedokázal srovnat se zemí bombami, ale legislativními omezeními se mu to podařit může,“ dodal Nico a posmutněle usrkl pivo z dílny zdejšího jediného mikropivovaru Ordinul.

PADÁ TMA A UMĚLÉ OSVĚTLENÍ TU UŽ DÁVNO NENÍ

Ale zpět do kasina – doslova. Kolem půl páté odpoledne jsem se vrátil dovnitř, abych se zde připravil na focení tzv. zlaté hodinky. Ani jsem nedoufal, že paprsky slábnoucího slunečního kotouče posmutnělé interiéry tak výrazně oživí. Dochované lustry z některých úhlů působily skoro jako rozsvícené, a i zbytky vitráží vrhaly dovnitř bývalého kasina hravé odstíny barev. Najednou slyším neobratné tóny klavíru, které mě zrovna v této budově trochu zneklidňují.

...

Dojdu k hlavní vitráži obřího okna a dírou v ní vyhlédnu ven. V padající tmě jen mžourám očima, ale jasně slyším opakující se úhozy do kláves a dochází mi, že to jen někdo v okolí cvičí. Nemohl si vybrat vhodnější chvíli. Uklidněný se vracím k fotoaparátu a začínám si připravovat speciální LED osvětlení na focení, až se setmí v kasinu úplně. A ta chvíle se blíží opravdu rychle.

NATURALISTICKÉ VÝJEVY NOČNÍHO KASINA JSOU JEN PRO OTRLÉ

V úplné tmě chodím po kasinu a nasvěcuji jednotlivé místnosti a zdi. V největší místnosti, té divadelní, musím dát své světlo na maximální výkon, aby zvládlo osvítit celý prostor. To se holubům ani v nejmenším nelíbí a začínají pořádat nálety, přičemž jeden z nich se mě i v letu dotkne. Fotografie a krátká videa působí ve tmě opravdu přízračně.

...

Místa, která ještě před hodinou vypadala nasvícena večerním sluncem krásně, odhalují nyní svůj zcela dezolátní stav. Obložení, stropy i zbylé skleněné plochy – to vše drží na svých místech už jen na dobré slovo a každé prolétnutí holubů znamená potenciální nebezpečí. Zejména pád obřího zdobného lustru v divadelní místnosti by mohl být pro člověka stojícího pod ním fatální.

UVNITŘ KASINA

Procházet se uvnitř kasina, na místech, kudy kráčeli i členové ruské carské rodiny, má své kouzlo. Po setmění by tu však byl milovník hororů ve svém živlu. Každý svůj krok musíte kontrolovat dvakrát a holubi začnou být po chvíli intenzivního svícení také až překvapivě agresivní.

Od práce mě vytrhne tupá rána někde na schodišti nebo kolem něj. Těžko identifikovat, ale znělo to, jako kdyby se utrhl kus zdi a dopadl do měkkého. Nedá mi to a jdu se podívat. Světlo mám rozsvícené na poloviční výkon a postupně téměř dokonale osvěcuji celé místnosti. Vím, že jsem tu sám, takže jsem docela klidný. Při jednom pohybu světlem zahlédnu na schodišti odlesk dvou očí. Dávám světlo na maximum a stvoření zcela oslňuji. Kočka drží mrtvého holuba v tlamě – tak to byla ta rána. Mrtvý holub spadl z ochozů. Jeho mělký hrob z výkalů byl znesvěcen během několika vteřin. Vidím další dvě kočky, které se chystají na hostinu. Holub je naporcován vmžiku.

...

Silně naturalistický výjev přerušuje hlídač, který mě jde zkontrolovat. Ptá se, co se děje. Chci se rozpovídat o holubovi, ale on ukáže na mé světlo. „Venku se tvoří hloučky lidí a fotí si kasino. To tvé světlo je tak silné, že to zvenku chvílemi vypadá, že se uvnitř budovy svítí jako za dávných dob.“ Obratem ale dodává, že to nevadí a ať klidně pokračuju. Po chvíli mi dochází. že mě pouze přišel sledovat při práci. Nechápavě na mě hledí, jak při focení snímků na dlouhou expozici místnosti rovnoměrně nasvěcuji. Po několika minutách jen mlčky zakroutí hlavou a odejde.

...

Po necelých šesti hodinách focení začínám mít pocit, že už se témata snímků opakují. Funkční toaleta tu také chybí a je načase odejít. Nechce se mi. Zamyšleně se dívám na schodiště, které je dominantou celého kasina, a přemýšlím, jak moc by si tahle budova zasloužila trochu té pozornosti, aby se z holubího hnízda opět stala ta načančaná kráska, za kterou sem jezdili před sto lety důležití lidé z celé Evropy. Vycházím ven, fotím budovu kasina nasvícenou jen pouličním osvětlením a vydávám se pěšky do centra města. Constanta není tak velká, a když máte čas, tak tu auto není potřeba. Líbí se mi tu a skoro se až stydím, že jsem na samotné město neměl tolik času, kolik by si asi zasloužilo.

POZŮSTATKY ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA JSOU PATRNÉ SKORO NA KAŽDÉM ROHU

Ač může Constanta v sychravém zimním počasí působit poněkud mrtvě, s úderem června se probouzejí k životu nejen zdejší pláže, ale i všechny restaurační podniky, které přes zimu fungují buď jen v hodně osekaném režimu, anebo vůbec. Můj fotobatoh křičí do všech stran: „Turista!“ a místní mě často pozorují trochu překvapeně. Někteří se ptají, odkud jsem, a zejména zda jsem si nespletl roční období. Jedna paní mě varuje, že jsem si na focení náměstí vybral to úplně nejhorší místo, protože zrovna tudy proudí největší průvan chladného vzduchu od moře. Poděkuji, usměji se, poodlétnu asi čtyři metry a pokračuji ve focení Ovidiovy sochy, která hlavnímu náměstí vévodí. Římských odkazů vůbec objevíte ve městě habaděj. Ať už jde o sochy, nebo názvy ulic, které jsou pojmenovány podle významných osob římské historie. A nechybí ani obří římská mozaika, kolem které postavili praktickou, avšak hrozivou budovu připomínající z dálky kryté koupaliště.

Pokud vám už v hlavě začalo pracovat, jak složité by asi bylo se do Constanty dostat a vidět nejen legendární budovu kasina, ale celé město na vlastní oči, máte v zásadě dvě možnosti. Jestli opravdu extrémně rádi řídíte, tak vás z Prahy čeká necelých 1600 kilometrů a s časem pod 15 hodin příliš nepočítejte. Přece jen méně bolestivou variantou se zdá být letecký přesun z Prahy do Bukurešti (s ČSA cca dvouhodinový let, zpáteční letenky se dají pořídit pod pět tisíc korun, létá pět spojení týdně) a následně popojet vlakem do Constanty, což vám zabere i s přesunem na nádraží celkem asi tři hodiny. Pláž Mamaia si přinejmenším starší generace jistě pamatuje, a pokud rádi cestujete takříkajíc na punk, tedy bez přehnaných nároků, rumunské pobřeží vás nemá jak zklamat...

Tvarujeme své budovy, aby ty poté tvarovaly nás.

Winston Churchill