17. listopad

Obě události jsou silně spjaty se studenty českých, potažmo československých vysokých škol. V prvním případě (17. 11. 1939) šlo o vzdor české inteligence vůči nacistické okupaci a represivním nařízením německé státní moci uvnitř protektorátu, jenž byl krutě potrestán popravami studentských vůdců spolu s dělnickými představiteli.

Ve druhém případě (17. 11. 1989) o vzpouru jejich nejmladších následovníků, kteří se postavili represím domácího komunistického režimu podporovaného od roku 1945 Moskvou, která však už neměla potřebu podruhé vojensky zasáhnout.

Průběh roku 1939


Před více než 80 lety započalo nejtemnější období našich dějin. Už po podepsání mnichovské dohody v září 1938 bylo Československo donuceno postoupit české pohraničí Německu. Dne 15. března 1939 začala okupace zbytku ČSR německými vojsky.

O pouhý den později byl výnosem nacistického vůdce Adolfa Hitlera ustanoven protektorát Čechy a Morava. Formální hlavou útvaru, jenž byl součástí třetí říše, zůstal sice těžce zkoušený prezident Emil Hácha, moc však třímal v rukou úřadující říšský protektor Konstantin von Neurath.

Adolf Hitler 17. března 1939 na Pražském Hradě.

Adolf Hitler 17. března 1939 na Pražském Hradě.

Profimedia.cz

Německá okupační vojska na Václavském náměstí v Praze. Snímek je ze 17. března 1939.

Německá okupační vojska na Václavském náměstí v Praze. Snímek je ze 17. března 1939.

ČTK

Šlo o další předzvěst druhé světové války, která vypukla 1. září 1939 německým napadením Polska.

Teror za protektorátu, který zanikl až v květnu 1945 po porážce třetí říše, si vyžádal desítky a desítky tisíc obětí. Z celé bývalé Československé republiky zemřelo kvůli nacistickému řádění přes 340 tisíc lidí, převážně Židů, počítáme-li i úmrtí v koncentračních táborech. Mezi prvními popravenými podle směrnice o „zvláštním zacházení“ (bez soudního řízení) byli právě v listopadu 1939 studentští funkcionáři po pohřbu Jana Opletala, který se stal další demonstrací proti okupační moci.

28. 10. až 17. 11. 1939

Osudného 28. října 1939 probíhala v Praze u příležitosti 21. výročí vzniku samostatného Československa poklidná demonstrace proti německým okupantům. Jan Opletal (narozen 1. ledna 1915), tehdy student čtvrtého ročníku pražské Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, byl při ní postřelen na rohu Žitné a Mezibranské ulice v Praze.

Jan Opletal

Jan Opletal

ČTK

Celý protest nacisté tvrdě potlačili. Zraněno bylo 400 lidí, přímo na místě zemřel mladý pekařský pomocník Václav Sedláček (narozen 22. dubna 1917), zasažený střelou do srdce.

„Oba mladí lidé – intelektuál Opletal a dělník Sedláček – mysleli naprosto stejně, neboť se vzepřeli nacistické moci, hájili porobenou vlast, přičemž položili své životy za ztracené ideály demokracie a humanismu.“

Zbyněk M. Duda, historik

„Se studentem medicíny Janem Opletalem je nerozlučně spojen horník a pekárenský pomocník Václav Sedláček. Zatímco na Opletala, Moravana z Hané, se v proměnách času relativně nezapomínalo, na Sedláčka, pocházejícího z česko-německého vlasteneckého prostředí, se z mnoha ideologických důvodů na desetiletí zcela zapomnělo,“ řekl Novinkám historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

„Přitom oba mladí lidé – intelektuál a dělník – mysleli naprosto stejně, neboť se vzepřeli nacistické moci, hájili porobenou vlast, přičemž položili své životy za ztracené ideály demokracie a humanismu,“ zdůraznil.

Cestovní pas Václava Sedláčka

Cestovní pas Václava Sedláčka

ČTK

Opletal utrpěl průstřel břicha a byl operován profesorem Václavem Pačesem na klinice Arnolda Jiráska ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí, nicméně 11. listopadu zemřel na zánět pobřišnice.

Pohřeb Jana Opletala

Pohřeb Jana Opletala

ČTK

Jeho pohřeb z 15. listopadu se stal opět velkou manifestací proti okupantům a vedl jednak k Hitlerovu rozhodnutí zavřít české vysoké školy, zároveň i k brutálnímu násilí na studentech. V noci na 17. listopadu nacistická tajná policie (gestapo) obsadila koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatkla více než 2000 studentů.

Popravy bez soudního rozsudku

„Nacisté se rozhodli využít situace k likvidaci českého vysokého školství. Na poradě u Hitlera dostali 16. listopadu říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank zvláštní pokyny,” popsal pro Novinky historik a odborník na nacistický okupační aparát Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

„Večer se v Černínském paláci konala pod Frankovým vedením porada, které se zúčastnili vedoucí představitelé německé civilní správy a bezpečnostních složek. Na ní se naplánovalo zatýkání studentských vůdců, obsazení vysokoškolských kolejí a univerzitních budov,“ dodal Zumr.

Po Opletalově pohřbu tak došlo k uzavření českých vysokých škol, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a devět z nich popraveno: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Dalších více než 1200 studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů.

„Bezpečnostní služba SD (Sicherheitsdienst sloužila jako zpravodajská služba SS a NSDAP – pozn. red.) vytipovala skupinu studentských funkcionářů, kteří byli posléze popraveni 6. zesíleným plukem SS Totenkopf v Kasárnách Heinricha Himmlera na Ruzyni,” pokračoval Zumr.

V Ruzyni skončili i studenti zatčení pořádkovou policií a jednotkami SS. „Za neustálého bití je doprovod nahnal do bývalé jízdárny, kde následovalo další týrání. V kasárnách přečkali krušnou noc a ráno byla většina z nich (propuštěni byli cizinci a mladiství) odeslána na nedaleké nádraží Praha-Ruzyně, odkud je čekal transport do koncentračního tábora Sachsenhausen,“ vysvětlil expert z ÚSTR.

Poprava devíti studentských funkcionářů byla v protektorátu prvním případem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung), tedy exekucí bez soudního rozsudku provedených pouze na základě rozhodnutí policie.

Manifestace na Václavském náměstí v Praze 28. října 1939

Manifestace na Václavském náměstí v Praze 28. října 1939

ČTK

Manifestace na Václavském náměstí v Praze 28. října 1939

Manifestace na Václavském náměstí v Praze 28. října 1939

ČTK

„Demonstrace roku 1939 přispěla k tomu, že nacisté při zásahu proti studentům byli nuceni strhnout škrabošky a otevřeně ukázat pravou tvář. Reakcí na spořádanou manifestaci bylo noční přepadení spících studentů a počátek decimování národní inteligence,“ vyjádřil se pro Novinky ředitel ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Miroslav Vaněk.

Hitlerem nařízené uzavření deseti českých vysokých škol mělo podle Zumra trvat tři roky. Jejich budovy a koleje si pro sebe zabrala okupační správa. Například Kounicovy koleje v Brně se staly věznicí brněnského gestapa, kde byli vězněni, mučeni a vražděni odbojáři z celé Moravy. Univerzitní klinika v Praze-Podolí se stala lazaretem SS.

„Časové omezení doby, po kterou měly být školy zavřeny, bylo od počátku fikcí,” upozornil však Zumr. „Jejich znovuotevření se neplánovalo. Naopak v dalších letech bylo české školství dále omezováno.”

Přibližně 1200 vysokoškoláků bylo nicméně postupně propuštěno, poslední v roce 1943. Útrapy věznění v koncentračním táboře ale nepřežilo 35 z nich. „Zajímavostí je, že mezi zatčenými studenty bychom nenalezli žádné studentky. Akce byla namířena výhradně proti mužům,“ dodal Zumr.

V protektorátu fungovaly po 17. listopadu 1939 tři německé vysoké školy: Německá universita Karlova v Praze, Německá vysoká škola technická v Praze a Německá technika v Brně. Českojazyčné vysoké školy zůstaly až do zániku protektorátu v květnu 1945 uzavřené. Někteří čeští studenti dokončili studium v Bratislavě.

V souvislosti s aktuálním kulatým výročím je nicméně podle Zumra tristní, že dodneška neexistuje databáze zatčených studentů. Nemáme k dispozici ani údaje o tom, kolik z nich se po propuštění zapojilo do odbojové činnosti a kdo byl následně znovu zatčen či zavražděn.

Hrob Jana Opletala v Nákle na Olomoucku. Narodil se v současné místní části Lhota nad Moravou.

Hrob Jana Opletala v Nákle na Olomoucku. Narodil se v současné místní části Lhota nad Moravou.

Profimedia.cz

I díky Janu Opletalovi je 17. listopad státním svátkem, který se od letoška oficiálně jmenuje Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Nový název má lépe reflektovat listopadové události obou přelomových roků: 1939 a 1989.


Státní svátek

Mezinárodní den studenstva souvisí s tragickými událostmi v protektorátu Čechy a Morava v období od 28. října do 17. listopadu 1939. Jako jejich připomínka byl mezinárodní svátek vyhlášen v roce 1941 v Londýně na zasedání Mezinárodní studentské rady delegáty z 26 zemí. Poselství zaslal i prezident USA F. D. Roosevelt.

Je to jediný mezinárodní svátek, který má český původ. Na památku sametové revoluce byl po roce 1989 přejmenován na Den boje za svobodu a demokracii. Loni v prosinci ale schválili poslanci změnu názvu na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva, novela vstoupila v platnost letos 1. dubna.

Důvod přejmenování v devadesátých letech vysvětlil historik Miroslav Vaněk z AV ČR: „Česká politická pravice ale začala v 90. letech tlačit na změnu názvu na Den boje za svobodu a demokracii. Existovaly k tomu logické důvody – exekutivní sídlo Mezinárodního svazu studentů sídlilo v Praze a jeho ‚východní' část veřejně vystupovala proti ‚západnímu imperialismu', byla infiltrována StB, napojena na sovětskou KGB a jejím předsedou byl v 80. letech Miroslav Štěpán. Původní název byl považován za příliš relativizující ‚výdobytky sametové revoluce'.“

Na druhou stranu bylo podle něj určitou absurditou, že ve světě se svátek, odkazující k událostem v Československu, slavil, ale v samotné ČR nikoli. „Opětné přejmenování svátku na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva považuji za vhodný kompromis připomínající události let 1939 i 1989,“ uvedl.


„Že se na listopad 1939 trochu zapomíná, je holá skutečnost. Na jednu stranu je to vzhledem k významu sametové revoluce pochopitelné. Na druhou stranu by ale bez 17. listopadu 1939 nebyl ani 17. listopad 1989,“ konstatoval dále Zumr.

Ostatně jedním z řečníků na Albertově v roce 1989 byl Josef Šárka, zatčený 17. listopadu 1939, který svůj projev zahájil slovy: „Studenti, nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát.“


Průběh roku 1989

Dne 17. listopadu 1989 povolený pietní akt studentů pražských vysokých škol k uctění památky Jana Opletala neskončil na Vyšehradě, jak bylo schváleno, ale studenti od Slavína zamířili do centra města. Na Národní třídě je zastavily bezpečnostní síly. Jejich brutální zásah stál na počátku takzvané sametové revoluce. O dva dny později vypukly masové demonstrace proti policejnímu zásahu v Praze a postupně v dalších městech, které trvaly až do 27. listopadu a vyvrcholily více než půlmilionovými manifestacemi na Letné. K demonstracím studentů se postupně připojily všechny vrstvy obyvatelstva s požadavkem politických reforem a urychlení procesu demokratizace.

Proč k tzv. sametové revoluci došlo právě 17. listopadu a nikoli dříve, třeba i v jiné symbolické datum – 16. ledna 1989, kdy uplynulo dvacet let od sebeupálení Jana Palacha? „Jde o shodu historických náhod. K pádu komunismu v Československu mohlo dojít i později, ale ne dříve. Opravdu jsme čekali, až režimy padnou v sousedních státech. Oficiálně povolená manifestace, což byl významný moment, přivedla do ulic ‚radikální' a početnou skupinu mladých, kteří nechtěli systém demokratizovat, ale chtěli žít v demokracii,“ objasnil pro Novinky Vaněk.

Co však 17. listopadu v roce 1989 vše předcházelo a připravilo mu tak doslova úrodnou půdu?

Ve druhé polovině 80. let bylo stále jasnější, že se komunistický režim v Československu dostal do další krize jak hospodářské, tak zejména politické. Vedoucí představitelé KSČ se ale stále chovali, jako by situace byla v pořádku.

Začaly se projevovat důsledky špatné hospodářské politiky předchozích let, která vedla od konce sedmdesátých let ke stagnaci, v přírůstek národního důchodu klesl z 0,78 % v roce 1981 na 0,57 % v roce 1982, což se nepříznivě promítalo do životní úrovně obyvatel, Stagnační tendence pokračovaly i na konci osmdesátých let. Růst průmyslové výroby o 1 % v roce 1989 byl nejnižší, jakého bylo dosaženo od poloviny 60. let, uvedl Milan Sekanina ve studii Československá ekonomika v druhé polovině osmdesátých let.

Významným podnětem ke změně politiky v zemích socialistického bloku byl nástup Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu 11. března 1985. V Československu se pozvolna stupňovalo napětí. Za dvě desetiletí od Pražského jara 1968 a sovětské okupace vyrostla nová generace nepoznamenaná nadšením roku 1968 a následnými čistkami a perzekucí.

Zkušenost roku 1968 hrála v životě společnosti stěžejní roli. Bylo zjevné, že vedení KSČ, které je u moci právě kvůli sovětské okupaci, nikdy dobrovolně neustoupí. Proto si veřejnost hodně slibovala od Gorbačovovy návštěvy v Československu v dubnu 1987. Jeho návštěva však přinesla obrovské zklamání. Gorbačov hovořil o ČSSR jako o zemi s vysokou životní úrovní a tehdejší vedení KSČ podpořil.

Nikoho tak nemohlo uspokojit odstoupení Gustáva Husáka z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho místo byl 17. prosince 1987 zvolen Miloš Jakeš (rodným jménem Milouš), po srpnu 1968 předseda kontrolní a revizní komise KSČ.

Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (vlevo) na návštěvě v Moskvě. Na snímku s generálním tajemníkem ÚV KSSS Michailem Gorbačovem během společného jednání.

Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (vlevo) na návštěvě v Moskvě. Na snímku s generálním tajemníkem ÚV KSSS Michailem Gorbačovem během společného jednání.

Jiří Kruliš, ČTK

V těchto poměrech sílil význam a vliv Charty 77. Zůstávala dlouho jedinou opoziční platformou proti režimu. Postupně se ale začaly objevovat další opoziční a protirežimní skupiny, které začaly spoluorganizovat demonstrace v roce 1988, první po skoro 20 letech.

V roce 1989 počet a síla protestů proti režimu vzrostly. Na základě výzvy opozičních skupin se 15. ledna na pražském Václavském náměstí sešli lidé, aby tichou vzpomínkou uctili památku Jana Palacha, který se o 20 let dříve upálil na protest proti omezování vymožeností pražského jara 1968 a následné apatii ve společnosti.

Úřady shromáždění nepovolily a proti jeho účastníkům nasadily bezpečnostní síly. Přestože se ozbrojeným složkám podařilo shromáždění rozehnat, opakovalo se i v dalších dnech a přerostlo v mohutnou týdenní protestní akci, která získala označení „Palachův týden“.

Vedle řadových občanů se ke kritice režimu a jeho zásahů proti demonstrantům připojily i známé osobnosti. Kardinál František Tomášek zaslal v lednu předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi dopis, kde vyjádřil nesouhlas s postupem vůči demonstrantům.

Novým podnětem k protestům bylo zatčení a později odsouzení Václava Havla. Již 22. ledna zaslala nezávislá Iniciativa kulturních pracovníků Adamcovi protestní prohlášení proti Havlovu zatčení. Požadovala, aby vláda s opozicí jednala o společné budoucnosti. Do konce února připojilo pod toto prohlášení svůj podpis několik tisíc občanů.

Petice Několik vět

Nespokojenost s komunistickým režimem vyvrcholila v petici Několik vět, která byla zveřejněna 29. června 1989. Do listopadu je podepsalo na 40 tisíc lidí. Petice opakovala mnohé požadavky, které se objevovaly již dříve při různých příležitostech. Obsahovala však i nové požadavky – poprvé bylo vysloveno odstoupení funkcionářů zodpovědných za špatný stav země.

„Petici Několik vět zveřejnila ve čtvrtek 29. června 1989 rozhlasová stanice Svobodná Evropa ve večerním pořadu Události a názory spolu s výběrem jmen prvních signatářů. Téhož dne odvysílal text Několika vět i Hlas Ameriky a BBC, následující den jej v plném znění zveřejnil vídeňský deník Standard, některé světové deníky pak přinesly výtahy z něj,“ řekl historik Jiří Urban z ÚSTR.

Petice Několik vět z roku 1989

Petice Několik vět z roku 1989

archiv Barbory Buřínské

Petici, která byla umírněná a nepožadovala konec vlády komunistů, nakonec podepsalo čtyřicet tisíc lidí. Vedle chartistů Ludvíka Vaculíka a Petra Uhla i osobnosti, které nebyly spojené s disentem, jako Hana Zagorová, Rudolf Hrušínský nebo Zdeněk Svěrák, Jiří Suchý, Jiří Menzel, Daniela Kolářová a Bolek Polívka.

Napětí dále zvyšovalo dění v dalších východoevropských zemích. V Polsku bylo 5. dubna povoleno opoziční odborové hnutí Solidarita, která vyhrála v červnu volby, když získala 94 procent hlasů. Její vláda vedená Tadeuszem Mazowieckim se chopila moci v září.

Na jaře 1989 byl ze všech funkcí uvolněn generální tajemník Maďarské komunisté strany János Kádár, byl rehabilitován vůdce vzpoury z roku 1956 Imre Nagy. V Maďarsku také na hranici s Rakouskem odstranili v květnu zátarasy, což do země přilákalo tisícovky východních Němců. První stovky jich překročily hranici 19. srpna, kdy se konal tzv. Panevropský piknik. Odjezd dalších byl domluven v září, kdy se jich do Rakouska dostalo 14 000.

Další východní Němci volili cestu přes západoněmecké velvyslanectví v Praze. V létě 1989 přijížděli do Prahy nejprve po desítkách a pak po stovkách. Své trabanty a wartburgy nechávali zaparkované v okolí ambasády ve Vlašské ulici pod Petřínem. Už 19. srpna jich bylo areálu 123 a na zahradě vyrostlo stanové městečko. Na konci září stoupl jejich počet na 4000. Vyjednané vycestování první skupiny oznámil v Lobkovickém paláci 30. září západoněmecký ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher. Nakonec se přes Prahu do Spolkové republiky Německo dostalo 15 000 obyvatel NDR, která se postupně hroutila, což vyvrcholilo 9. listopadu pádem Berlínské zdi.

Praha byla v září a říjnu 1989 plná trabantů a wartburgů.

Praha byla v září a říjnu 1989 plná trabantů a wartburgů.

Václav Jirsa, Právo

Web Totalita připomněl, že na Den lidských práv 10. prosince 1989 se chystala Charta 77 uspořádat shromáždění signatářů Několika vět. Předběhli ji vysokoškoláci, kteří 17. listopadu uspořádali vlastní demonstraci, jejíž brutální potlačení bezpečnostními složkami vedlo k pádu komunistického režimu.

17. listopadu 1989 a další dny

V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol, aby si připomněli 50. výročí nacistických represí a smrt Jana Opletala.

„Před 17. listopadem 1989 se řada studentů pokoušela přispět k obnově svobodných poměrů. Někteří vydávali studentské časopisy. Já spolu s dalšími ve skupině Stuha jsme usilovali o prosazení akademických svobod, sebrali jsme tisíce podpisů za zavedení studentské samosprávy na českých vysokých školách.“

Jiří Dienstbier ml.

Manifestace začala v 16 hodin zpěvem písně Gaudeamus igitur a proslovem studentky Moniky Pajerové. Pak dostal slovo pamětník Josef Šárka, který se účastnil pohřbu Jana Opletala, a vyzval studenty, aby se nedali. Promluvil i Martin Klíma z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků na 15 tisíc, ale jiné zdroje uvádějí 50 tisíc.

Patnáct tisíc demonstrujících na pražském Albertově.

Patnáct tisíc demonstrujících na pražském Albertově.

Jiří Kruliš, ČTK

Manifestace na Albertově.

Manifestace na Albertově.

ČTK

V 16:40 hodin projevy skončily a pořadatelé vyzvali účastníky k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Jít do Opletalovy ulice přes Václavské náměstí nebylo povoleno.

Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 tisíc lidí. V 18:15 hodin byla demonstrace oficiálně ukončena. Účastníci se však nerozešli.

Květiny příslušníkům...

Po skončení oficiální části se dav vydal do centra. Zhruba pět tisíc lidí zamířilo na Výtoň. Pokračovat se mělo přes Karlovo náměstí do Opletalovy ulice, ale tomu zabránili policisté ve Vyšehradské ulici. Děti disidentů Marek Benda, Jiří Dienstbier a Jan Dus společně se Šimonem Pánkem ovlivnili nasměrování průvodu do středu města po nábřeží.

Jiří Dienstbier ml., advokát, politik a bývalý ministr pro lidská práva, dění už dříve okomentoval pro Novinky následovně: „Před 17. listopadem 1989 se řada studentů pokoušela přispět k obnově svobodných poměrů. Někteří vydávali studentské časopisy. Já spolu s dalšími ve skupině Stuha jsme usilovali o prosazení akademických svobod, sebrali jsme tisíce podpisů za zavedení studentské samosprávy na českých vysokých školách. Stuha také byla svolavatelem demonstrace 17. listopadu na Albertově, která započala nečekaně prudký přechod zpět ke svobodným poměrům. Doba po 17. listopadu byla společenskou atmosférou nadšení a naděje tím nejhezčím obdobím, které pamatuji.“

Demonstranti na Národní třídě v Praze.

Demonstranti na Národní třídě v Praze.

Pavel Hůla, ČTK

Policejní kordon proti demonstrantům na Národní třídě.

Policejní kordon proti demonstrantům na Národní třídě.

Pavel Hůla, ČTK

Průvod pokračoval k Národnímu divadlu. V 19:12 hodin přišel rozkaz, že má dojít k zablokování davu. Policejní kordon zatarasil most 1. máje (dnešní most Legií), demonstranti zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. Když bylo kolem půl osmé čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky a dívky začaly zasunovat za štíty příslušníků květiny.

O čtvrt hodiny později došlo k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské a k zablokování cesty zpět Národní třídou. Přibližně 10 tisíc demonstrantů tak zůstalo uzavřeno mezi dvěma policejními kordony. Pokračovali v nenásilném protestu. V tuto chvíli ještě mohli jako jednotlivci odejít.

Ve čtvrt na devět se situace změnila, policisté začali účastníky manifestace stlačovat na menší prostor a mezi studenty natlačené na sebe začala propukat panika. Příslušníci pohotovostního pluku veřejné bezpečnosti a Odboru zvláštního určení (tzv. červené barety) začali lidi surově bít obušky. Část demonstrantů musela projít uličkou v podloubí na Národní třídě. Když zahnuli do Mikulandské ulice, viděli, že na jejím konci čeká řada orgánů bezpečnostních sil s pendreky.

Do 21:20 byla demonstrace násilně potlačena, někteří účastníci byli zatčeni a naloženi do připravených autobusů, jiní dostali jen rány obušky.

Ve 21:16 řídící štáb bezpečnostní akce konstatoval, že došlo k obnově veřejného pořádku. Příslušníci ale dále napadali všechny, kteří se nacházeli v nejbližším okolí zásahu. Ve 22:20 na Národní třídě likvidovali hořící svíčky.

Ve 22:30 pohotovostní pluk odjel a na Národní třídu přijely první sanitky. Shromažďovali se tu studenti i přihlížející, na místech násilí zapalovali svíčky. Ve 22:38 proti nim naposledy zaútočily červené barety. Jak později zjistila parlamentní vyšetřovací komise, zraněno bylo celkem 592 lidí.

Zásah neplánovaně zažil i historik, redaktor a vysokoškolský pedagog Jan Halada působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Sám revoluci vnímá střízlivě jako změnu, která musela přijít a která byla nutná jak z hlediska společnosti, tak individua (i když se k ní lidé mohli stavět různě) pro zemi i celý svět.

„V té době jsem pracoval v Lidovém nakladatelství. V onen inkriminovaný pátek jsem se vracel z Václavského náměstí přes Mikulandskou ulici domů. Nějak jsem se tam nemohl dostat, jelikož z Národní třídy začali vytlačovat studenty. Tak jsem se vmísil do davu a snažil se dostat před svůj dům v Ostrovní ulici. Najednou jsem dostal pendrekem přes záda. Byl to dost silný úder, ale to by na tom nebylo to nejhorší. Jedna slečna vedle mě začala křičet: ‚Nebijte toho starého pána!‘ To mě zasáhlo mnohem více. Připomínám, že jsem ročník 1942,“ sdělil Novinkám před třemi lety.

Pomohla fáma o mrtvém studentovi

Po demonstraci se začala mezi demonstrujícími šířit fáma, že při zásahu údajně zemřel student Martin Šmíd. Vymyslela si to Drahomíra Dražská, když v nemocnici čekala na ošetření, sama byla při zásahu lehce zraněná. Jak uvedla v rozhovoru k 20. výročí sametové revoluce, udělala to prý ze vzteku.

Odpoledne 18. listopadu se Dražská setkala s Annou Šabatovou, manželkou disidenta Petra Uhla. Ten její zprávu předal vysílání Rádia Svobodná Evropa. Její zveřejnění mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti. Mnozí účastníci viděli ležet na zemi nehybného člověka, což byl mladý příslušník SNB Ludvík Zifčák, jenž už několik měsíců působil mezi studenty a který se snažil demonstraci nasměrovat do centra. Někteří viděli i bezvládné tělo odnášené do sanitky.

Policejní kordon proti demonstrantům na Národní třídě.

„Mrtvý“ student druhého ročníku matfyzu Martin Šmíd při rozhovoru s televizním redaktorem 19. listopadu 1989

archiv ČT

Publicista Miroslav Šiška k tomu pro Právo napsal, že šlo o neuvěřitelnou souhru náhod, protože skutečný student Martin Šmíd se 17. listopadu skutečně objevil mezi tisícovkami demonstrantů na Národní třídě. Organizátoři přitom nepřipravovali akci jako konfrontační, která by mohla vést k pádu režimu, změně směřování napomohla šokující zpráva: zabili mladého kluka. Na podporu studentů zahájila 18. listopadu pražská divadla protestní stávku.

V neděli 19. listopadu se na popud Václava Havla sešli v Činoherním klubu zástupci různých opozičních skupin a založili Občanské fórum, které požadovalo vyšetření dění na Národní třídě, demisi zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Rozhovor se skutečným Martinem Šmídem v televizi už na vývoji událostí nic nezměnil. Studenti většiny pražských vysokých škol vstoupili v pondělí 20. listopadu do stávky. O den později se stávka rozšířila na většinu vysokých škol v celém Československu.

Demonstrace přes obavy z možného zásahu bezpečnostních složek a Lidových milicí nabývaly na síle, v úterý 21. listopadu se na Václavském náměstí sešlo možná až 200 000 lidí. Z balkonu v paláci Melantrich k nim poprvé promluvil Václav Havel.

Halada, který pracoval v Lidovém nakladatelství, vzpomínal, že ten den za ním přišel kamarád Dušan Provazník, jestli by nepustil Václava Havla a ostatní na balkon. „Nakladatelství totiž sídlilo v paláci Melantrich na Václavském náměstí. Ředitel tam v tu chvíli nebyl a já jako šéfredaktor jsem měl klíče od balkonu, který byl největší v budově Melantrichu – tak jsem je tam pustil. Později se stalo takovou okřídlenou větou, že Halada dal klíče k revoluci,“ říká s úsměvem.

Zleva Václav Havel, Alexander Dubček a kněz Václav Malý na balkonu vydavatelství Melantrich.

Zleva Václav Havel, Alexander Dubček a kněz Václav Malý na balkonu vydavatelství Melantrich.

ČTK

Za zlomový okamžik sametové revoluce se rovněž považuje čtvrtek 23. listopadu, kdy byl poslanec Miroslav Štěpán vypískán na setkání dělníků ve vysočanské ČKD. Do té doby existovala možnost vojenského potlačení revoluce, po této události komunisté ale poznali, že ztratili podporu i u těch, na které se celá desetiletí odvolávali, tedy pracujícího lidu. Protesty se rozšířily do celé země, v Brně demonstrovalo 28 000 lidí a v Bratislavě 60 000.

V pátek 24. listopadu rezignoval Miloš Jakeš i s celým Ústředním výborem KSČ. V sobotu se konala třičtvrtěmilionová manifestace na Letné, kterou přenášela Československá televize. Byli také propuštěni první političtí vězni. Současně probíhala jednání mezi Občanským fórem a premiérem Ladislavem Adamcem, který promluvil v neděli 26. listopadu na další manifestaci na Letné, kam přišlo přes půl milionu lidí navzdory tuhému mrazu.

V pondělí 27. listopadu se konala dvouhodinová generální stávka a vystoupení na balkonu Melantrichu zakončilo společné vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla, kteří zazpívali hymnu.

Hranice na Západ se otevřely 4. prosince. Prezident Gustáv Husák podal demisi 10. prosince a 29. prosince byl zvolen prezidentem Československa Václav Havel. Zajímavostí je, že naprosto jednomyslně též komunistickými poslanci, pro které byl ještě donedávna politickým nepřítelem.

Vyjma událostí přímo ze 17. listopadu však nebyla revoluce provázena násilím, během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Pro svůj nenásilný charakter se označuje jako „sametová“.