Islámský stát - Novinky.cz

Kořeny Islámského státu

Islámský stát nevznikl z ničeho, vyhlášení chalífátu v polovině roku 2014 předcházel dlouhý vývoj sahající do dob války v Iráku po americké invazi. Jeho kořeny však sahají až do konce devadesátých let ke skupině Tavhíd a džihád, celým názvem Džamá’at at-Tavhíd wa-l-džihád (جماعة التوحيد والجهاد‎, Skupina pro boží jedinost a džihád), vedené abú Musa’abem Zarkávím. Už ta rozdmychávala sektářský boj na salafistickém základě, kdy se korán a hadísy nemají nijak vykládat a platné je jen jejich originální znění, takže všechny pozdější větve islámu kromě původní sunnitské jsou považovány za heretické, přičemž šíité jsou považováni za odpadlíky od víry, takfíry.

Ani brutalita reprezentovaná spektakulárními vraždami zajatců a rukojmích není žádným novým vynálezem. Jako první s nimi přišla právě Zarkávího skupina, když její šéf na počátku května 2004 uřezal hlavu americkému rukojmímu Nicku Bergovi, který byl též navlečen v oranžovém oděvu připomínajícím oděvy zajatců podezřelých z terorismu a zadržovaných v americkém táboře na Guantánamu. Vše se odehrávalo před kamerou a bylo zveřejněno na internetu. Pravda, záběry nebyly tak spektakulární a dobře zrežírované, působily docela amatérsky, ale podstata byla stejná.

Dokonce ani financování z prodeje ropy není ničím novým. Milióny dolarů takto získávala Zarkávího skupina už v první půlce roku 2006. Nová není ani snaha ustavit emirát, první pokus se uskutečnil už na podzim 2006, ale idea sahá ještě hlouběji do minulosti.

Skupina Tavhíd a džihád vznikla v roce 1999 ve výcvikovém táboře radikálů v afghánském Herátu. Vedl ji Jordánec abú Musa’ab Zarkáví, který se na konci osmdesátých let chystal do Afghánistánu bojovat proti Sovětům, ale dorazil tam až na podzim roku 1989 po jejich stažení. Za dva nebo tři roky se vrátil do Jordánska. Tam se spojil s lidmi, kteří chtěli svrhnout jordánského krále. Považovali ho za prozápadního odpadlíka od víry. Byli dopadeni a Zarkáví byl odsouzen na 15 let do vězení. Propuštěn byl při amnestii v roce 1999 s tím, že se nesmí vrátit do rodného Jordánska.

Abú Musa’ab Zarkáví na snímku z přelomu tisíciletí

Zdroj: Profimedia.cz

Finančně skupinu podporoval Usáma bin Ládin, i když mu vadily Zarkávího příliš extrémní salafistické názory, kdy považoval za odpadlíky od víry i šíity a údajně mu řekl, že šíité by měli být vyhlazeni. Bin Ládin se sektářské války obával, protože by muslimy odvedla od boje proti západní dominanci a vměšování.

Skupina Tavhíd a džihád byla údajně zapojena do plánu na útoky, které měly být spáchány na Nový rok 2000 v Los Angeles, v jordánském Ammánu a proti americkému torpédoborci USS The Sullivans. Plány prvních dvou se podařilo odhalit tajným službám, atentát na loď 3. ledna selhal, když se člun naplněný výbušninami potopil, ještě než doplul k torpédoborci, do něhož měl narazit. Uspěl až následný útok na torpédoborec USS Cole z 12. října 2000, který podnikla Al-Káida už sama.

Útoky v Iráku

Zarkáví se v roce 2001 přemístil do Iráku, kde se pohyboval v severních kurdských oblastech u hranic s Íránem, kde působila salafistická skupina Ansar al-Islám. Více o něm bylo slyšet až po americké invazi do Iráku započaté 20. března 2003. Od podzimu 2003 skupina Tavhíd a džihád podnikala útoky včetně sebevražedných na irácké bezpečnostní složky, šíity i umírněné sunnity.

O prvních akcích skupiny toho není mnoho známo, mohla být zapojena do atentátu na jordánské velvyslanectví v Bagdádu ze 7. srpna 2003, kde zemřelo 17 lidí, a na bagdádský hotel Canal z 19. srpna téhož roku, kde byl mezi 23 oběťmi i šéf mise OSN v Iráku Sérgio Vieira de Mello. Mohla stát i za atentátem na mešitu Imáma Alího v Nadžáfu z 29. srpna, který měl přes 85 obětí a měl rozpoutat válku mezi šíity a sunnity, potvrzeno to však není.

Sektářské násilí se rozhořelo po útocích na šíitské poutníky v době svátku Ašúra z 2. března 2004, při nichž zemřelo 178 šíitů, většinou v Karbale. Že za nimi stojí Zarkáví, prohlásil vrchní velitel koaličních sil v Iráku generál John Abizaid. Americká tajná služba zachytila dopis, ve kterém Zarkáví nastínil plány útoků na šíitské svatyně s cílem vyprovokovat občanskou válku.

Ropný terminál u Basry, který se stal terčem útoku.

Zdroj: Profimedia.cz

K větší akceschopnosti zřejmě přispěl i příchod členů jiné radikální salafistické skupiny Ansar al-Islám, která působila od roku 2001 na severovýchodě Iráku v Kurdistánu u Halabži. Po posílení Tavhíd a džihád nejen páchal atentáty, ale podnikal i guerillové přepady ve městech za použití ručních zbraní a raketových granátometů.

V dubnu 2004 Zarkáví pohrozil dalšími útoky na americké vojáky. Jeho nejúspěšnější akce ale mířila proti exportu ropy. Exploze náloží ve třech člunech řízených sebevražednými atentátníky poškodily 24. dubna terminály u Basry, takže se ropa nemohla čerpat do tankerů. Zarkávího skupině se také 17. května podařilo spáchat atentát na předsedu irácké vládní rady, šíitu Abdaze Záhira Usmána Muhammada.

Spojené státy si byly vědomy toho, jaké riziko představuje Tavhíd a džihád, nemohly se však na boj s ním soustředit, protože v ohni byl celý Irák. V dubnu povstali na jihu šíité z Mahdího armády, kterou vedl radikální šíitský duchovní Muktada Sadr. Povstání propukla i v sunnitských městech Sámaře, Mosulu, Bákubě, Ramádí, a zejména ve Fallúdže, kde 31. března dav zlynčoval čtyři žoldnéře ze soukromé bezpečnostní služby Blackwater. V dubnu se povstání ve městě podařilo zvládnout, ale město se pod plnou kontrolu podařilo Američanům dostat až v prosinci 2004 po měsíc trvající krvavé operaci stalingradského typu, kdy se bojovalo o každý dům.

Uřezávání hlav rukojmích

Výjimečná brutalita Zarkávího skupiny se projevila v květnu, kdy začala s nemilosrdným uřezáváním hlav rukojmích. První obětí se stal 7. května Američan Nick Berg, který v zemi opravoval rozhlasové vysílače. Američtí vojáci s ním byli naposledy ve spojení 10. dubna.

Skupina Tavhíd a džihád podřezává rukojmího Nicka Berga.

Zdroj: Profimedia.cz

Jeho tělo s oddělenou hlavou bylo nalezeno 8. května. Video nazvané „Abú Musá Zarkáví zabíjí Američana“ bylo zveřejněno 11. května. Je na něm pětice vzbouřenců v černém stojící za Bergem v oranžovém oděvu. Poté, co mu přečtou rozsudek, povalí ho a uřežou mu hlavu. Tu pak triumfálně zvednou do výše.

Během léta následovala vlna inscenovaných poprav zahraničních rukojmích, 22. června byl podřezán Korejec Kum Sun-il, 8. července Bulhaři Georgi Lazov a Ivajlo Kepov. Zarkávího pravá ruka Abu Ajáb Masrí zastřelil 2. srpna tureckého civilistu Murata Yuceho. Další Turek Durmus Kurndereli byl podřezán 13. září.

Druhým zavražděným Američanem se stal 20. září Eugene Armstrong, který pracoval pro stavební firmu Gulf Supplies Commercial Services ze Spojených arabských emirátů. Byl unesen 16. září 2004 spolu s dalšími dvěma zaměstnanci, Američanem Jackem Hensleym a Britem Kennethem Bigleym. Den po Armstrongovi byl podřezán Hensley a 7. října Bigley, když nebyl splněn požadavek únosců na propuštění všech vězněných iráckých žen a britští agenti se pokusili Bigleyho osvobodit.

Rukojmí se pokoušely zachránit speciální síly, ale marně. První akce se uskutečnila krátce po únosu všech tří mužů a druhá poté, co byl zabit Armstrong. Ani jedna neuspěla. „Skutečně nevíme, kde se v tu chvíli muži nacházeli,“ uvedl vysoký představitel armády, „ale pokusili jsme se je zachránit.“ O záchranu Kena Bigleyho, který zůstával nejdéle naživu, se pokusila i britská tajná služba MI6. Podplatila dva ze strážců. Připravený automobil měl Brita převézt do Američany kontrolované zóny v Bagdádu. Krátce po útěku skupinu dostihli Zarkávího muži. Bigley navlečený do arabského hábitu se pokusil skrýt v jednom z polorozpadlých domů na okraji města, ale chytili ho i s jeho pomocníky a odvezli do města Latífíja, kde ho předtím věznili. Ze strachu z útoku britského komanda SAS a amerických speciálních sil Delta nařídil Zarkáví bezodkladnou popravu. Rukojmí a zajatce však nepodřezával jen Tavhíd a džihád, ale také Ansar Sunna, do které přešla část členů skupiny Ansar al-Islám a jež se soustředila na boj proti Kurdům. V dubnu 2004 při atentátech na kancelář kurdských stran PUK a KDP v Irbílu zabila 109 lidí. Další Kurdy, politické aktivisty a tlumočníky, podřezala v září a říjnu. Hlavu uřízla i tureckému řidiči, což zveřejnila na videu v říjnu 2004.

Posledním cizincem, kterého Zarkávího skupina podřezala, byl japonský civilista Šosei Koda, který přijel do Iráku z Jordánska, aby se na vlastní oči přesvědčil o dění v zemi. Na internetu se po únosu objevilo vyděračské video s uneseným, kde zaznělo, že bude propuštěn, pokud Japonsko do 48 hodin stáhne své jednotky. Když to Tokio odmítlo, byl rukojmí 29. října podřezán. V té době už skupina používala nové jméno, protože se přidala k Al-Káidě.

Al-Káida v Mezopotámii a útoky v Jordánsku

Přes rozpory s bin Ládinem mu v říjnu 2004 skupina Tavhíd a džihád slíbila věrnost. Současně změnila své jméno na Tanzím ká’idati l-džihád fí-biládi l-Ráfidajín (Odnož základny džihádu v Mezopotámii, الرافدين الجهاد بلاد في قاعدة تنظيم). Obvykle se skupina označovala za Al-Káidu v Iráku.

Způsob boje výrazně nezměnila, i když byl Koda posledním zavražděným rukojmím. Velkou roli v něm nadále hrály útoky na irácké bezpečnostní síly a Američany i sektářsky motivované atentáty. Skupina se přihlásila k útoku na procesí šíitů mířících do Karbaly a Nadžáfu, při kterých 19. prosince 2004 zahynulo 60 lidí.

Na konci ledna 2005 se mezopotámská Al-Káida pokusila narušit průběh voleb, když se podílela na některých ze stovky útoků, které si vyžádaly přes 40 obětí.

Sebevražedný atentát před policejním a vojenským náborovým střediskem v Hílle si vyžádal 28. února životy 127 rekrutů. Ještě více obětí, 150, měla série útoků od 15. do 17. července a vlna útoků v Bagdádu ze 17. září, kdy zahynulo 160 lidí. Irácká Al-Káida se pokoušela naplnit Zarkávího slova o vyhlášení totální války šíitům, iráckým vojákům a irácké vládě. Výrok byl reakcí na americkou ofenzívu u Tal Afaru, kde byla jedna z bašt sunnitských radikálů.

Skupina také 6. července unesla a zavraždila egyptského velvyslance v Iráku Iháaba Šarífa.

V srpnu a září se ale irácká Al-Káida začínala dostávat do sporu s dalšími sunnitskými vzbouřeneckými skupinami, které se chtěly podílet na procesu národního usmíření, jenž by vedl k zapojení sunnitů do vlády a zvýšení jejich vlivu. Sektář Zarkáví odmítal jakoukoli domluvu se šíity a Kurdy.

Útoky v Jordánsku

Skupina v druhé polovině roku 2005 rozšířila sféru své působnosti a podnikla útoky v Jordánsku. Přihlásila se k ostřelování jordánského přístavu Akaba, při kterém zahynul 19. srpna jeden jordánský voják. Zasáhla ho raketa, která těsně minula americkou loď USS Ashland v tamním přístavu. Minula ji i druhá raketa, která dopadla poblíž vojenské nemocnice. Třetí přistála na území Izraele u Ejlatu, kde nezpůsobila žádné škody.

Následky atentátu v hotelu Radisson v jordánském Ammánu.

Zdroj: Profimedia.cz

Tragičtější následky měly sebevražedné atentáty na tři hotely v jordánském Ammánu, které si 9. listopadu vyžádaly 60 obětí. Nejhorší byl útok iráckých manželů v Radissonu. Sadžídě Rišávíové sice nálož selhala, ale její manžel se odpálil u slavnostní tabule v salónku, kde bylo 250 svatebčanů. Zabil 38 lidí. Neúspěšná atentátnice útok přežila, protože ji manžel poslal pryč. Byla dopadena a její výpověď pomohla při pronásledování Zarkávího.

Jordánští vyšetřovatelé hned po útocích uvedli, že akce nese jeho rukopis. Pak se k ní přihlásil mluvčí Al-Káidy v Iráku: „Skupina našich nejlepších lvů provedla nový útok na několik pelechů. Po zvážení cílů byly vybrány hotely, které jordánský despota změnil ve dvorek pro nepřátele víry, pro židy a křižáky.“

Mezopotámská Al-Káida dál pokračovala v sektářsky motivovaných útocích v Iráku, 18. listopadu u šíitské mešity v Kanakinu zabila 74 lidí a lednu 2006 vážně poškodila mešitu v Samaře.

Současně se snažila zkoordinovat své aktivity s dalšími iráckými radikálními sunnitskými skupinami a stála za ustavením zastřešující Rady mudžáhidů v Iráku (مجلس شورى المجاهدين في العراق, Madžlis šúrá al-mudžáhidín fí-l-‘Irák).

Konec Zarkávího

Spojené státy si byly dobře vědomytoho , jaké riziko přestavuje Zarkáví. V září 2004 byl zařazen na seznam prioritních cílů a stal se terčem několika náletů. Likvidace Tavhídu a džihádu byla jedním z cílů operace Phantom Fury, která vedla v listopadu a prosinci 2004 k ovládnutí Fallúdže. Vyžádala si životy 107 koaličních vojáků, asi 800 civilistů a 1500 vzbouřenců. Jordánec ale mezi nimi nebyl, protože město opustil ještě před spuštěním ofenzívy.

USA vypsaly odměnu na Zarkávího.

Zdroj: Profimedia.cz

Iráčané Zarkávího na konci roku 2004 u Fallúdže dokonce údajně zadrželi, ale propustili ho. „Nebyl ozbrojen, vypadal jako jakýkoli jiný občan. Krátce ho vyslechli a pak propustili. „Nevěděli jsme, kdo to je,“ řekl o rok později náměstek iráckého ministra vnitra Husajn Kamál.

Zárkáví těsně unikl dopadení v únoru 2005, když jel z Fallúdže do Ramádí. Jeho vůz sledoval bezpilotní letoun Predator, když však dostihla dodávku americká speciální jednotka, Zarkáví v ní už nebyl. Zadržela jen řidiče a bodyguarda a zajistila notebook i značné množství peněz. Smyčka se však stahovala. Už v lednu byl zatčen Zarkávího kurýr Ahmad Chálid Marad Ismáíl Raví a Tálib Arsan Dulajmí, který zajišťoval financování skupiny.

V dubnu 2005 byl Jordánec zraněn při bojích u Ramádí, když ho kulka zasáhla do hrudi, což potvrdila irácká Al-Káida na internetových stránkách Džihád v Iráku: „Modlete se za vyléčení zranění šajcha abú Músy Zarkávího, který byl raněn na cestě k Bohu.“ Ošetřen byl v nemocnici v Ramádí.

Zabit byl při náletu 7. června 2006. Nejvyšší velitel amerických jednotek v Iráku generál George Casey uvedl, že Zarkáví a jeho klíčový pobočník a duchovní rádce šajch Abd Rahman se skrývali v osamoceném domě u Bákuby, na který byly shozeny v 18.15 hod. dvě pětisetlibrové bomby. Při náletu zemřelo pět lidí včetně dvou žen.

Zabitý Zarkáví.

Zdroj: Profimedia.cz

„Zarkáví přežil nálet,“ upřesnil generálmajor William Caldwell, „skutečně jsme ho viděli živého, něco nesrozumitelného mumlal, ale trvalo to krátce. Zemřel záhy poté, podlehl zraněním, která utrpěl při útoku ze vzduchu.“

K odhalení místa, kde se skrýval, přispěly zpravodajské informace i výslechy jeho spolupracovníků. Cenné informace poskytla neúspěšná atentátnice Sadžída Rišávíová, které se v Ammánu při atentátu v hotelu nepodařilo odpálit pás s výbušninami. K odhalení oblasti, kde se Zarkáví pohybuje, napomohlo také jeho propagační video. Expertům se podařilo zjistit, kde bylo natočeno, což ukázalo, že se Zarkáví pohybuje v oblasti Bagdádu, a ne u Tal Afaru nebo poblíž syrských hranic, jak se spekulovalo. Velký podíl na jeho likvidaci měla jordánská tajná služba, která identifikovala dům, kde se ukrýval.

Smrt Zarkávího však nesnížila aktivitu irácké Al-Káidy, do jejíhož čela šúra mudžáhidů postavila Egypťana abú Hamzu Muhadžíra, zvaného také abú Ajjúb Masrí. Pokračovala v útocích, 3. června přepadla v Bagdádu vůz ruského velvyslanectví, přičemž zabila agenta Vitalije Titova a unesla čtyři zaměstnance ambasády včetně třetího tajemníka. Bylo to poprvé, kdy se terčem útoku stali Rusové.

Rada mudžáhidů 19. června uvedla, že unesené propustí, pokud se do 48 hodin stáhnou ruské síly z Čečenska a Moskva propustí všechny vězněné muslimy. Protože to Rusko neudělalo, skupina o šest dní později oznámila, že tři zadržené sťala a čtvrtého zastřelila. Těla byla nalezena až v roce 2012. Jeden z únosců, který podřezal dvě oběti, byl dopaden v prosinci 2006, další, který zastřelil kuchaře, byl zabit o dva roky později.

Terčem útoku se 16. června stalo i americké kontrolní stanoviště u Bagdádu, při kterém byl zabit jeden voják a dva uneseni. Ti byli umučeni, jejich těla se našla 19. června. Následující den se k útoku přihlásila šúra s tím, že zabila dva Američany jako odvetu za znásilnění a vraždu irácké dívky příslušníky téže brigády. Skupina amerických vojáků ze 101. vzdušné výsadkové divize 11. března vtrhla do domu u Mahmúdije, kde jich několik znásilnilo 14letou dívku, kterou pak zastřelili stejně jako její šestiletou sestru a oba rodiče. Tělo znásilněné polili kerosenem a zapálili.

Islámský stát v Iráku

Přestože se irácká Al-Káida soustřeďovala hlavně na teroristické útoky zaměřené proti příslušníkům iráckých bezpečnostních sil a na šíity, neopustila původní plán na vytvoření emirátu spravovaného na základě práva šaría, byť ne v Jordánsku, jak Zarkáví plánoval.

Prvním krokem k němu bylo v lednu 2006 ustavení zastřešující Rady mudžáhidů v Iráku (مجلس شورى المجاهدين في العراق , Madžlis šúrá al-mudžáhidín fí-l-‘Irák), ve které se spojilo šest sunnitských skupin. Sunnitští vzbouřenci se současně pokoušeli upevnit svou moc nad územími, kde působili. Tajná zpráva americké námořní pěchoty v srpnu 2006 varovala před sílící pozicí irácké al-Káidy, protože sunnitská menšina se cítí opuštěna a má stále větší strach z pogromů šíitských eskader smrti. Al-Káidu v Mezopotámii podle zprávy iráčtí sunnité často považovali za jedinou hráz proti rostoucí moci šíitů a sílícímu vměšování Íránu. V provincii Anbár, kde se nacházejí města Fallúdža, Hadísa Hít, Kaim a Ramádí, se stala irácká Al-Káida dominantní politickou silou, protože vládní instituce se tam rozpadly. Navíc byla finančně nezávislá, protože měla miliónové příjmy z černého trhu s ropou.

Vytvoření Islámského státu v Iráku (دولة العراق الإسلامية‎ , Dawlat al-’Irák al-islámíja) vyhlásila šúra 13. října 2006. Emírem byl prohlášen abú Umar Bagdádí (Neplést s jeho následovníkem a pozdějším chalífou abú Bakrem Bagdádím).

Islámský stát v Iráku technicky zahrnoval šest sunnitských provincií ve středním a západním Iráku – Anbár, Dijála, Kirkúk, Salahuddín, Ninive a Bagdád – i části provincií Vasit a Babylón. Vedoucí šúry prohlásil: „S boží vůlí tam nastolíme právo šaría a budeme bojovat s Američany.“ Rada také vyzvala vůdce sunnitských kmenů, aby se k Islámskému státu připojili a „chránili svou víru a svůj lid a vyvarovali se svárů, aby krev a oběti mučedníků nebyly zbytečné“.

Ve skutečnosti byl Islámský stát v Iráku do značné míry fikcí, žádné ze zmíněných území neměl pod svou kontrolou, i když v Ramádí a v některých dalších městech se konaly vojenské přehlídky jeho bojovníků. Na podzim 2006 se dokonce podařilo sunnitským radikálům ovládnout hlavní město provincie Dijála Bákubu, které bylo v únoru 2007 vyhlášeno hlavním městem Islámského státu v Iráku. Ovládal také rozsáhlá odlehlá území mezi Kaimem a Fallúdžou, jeho ozbrojené složky působily v roce 2007 i v provincii Bagdád a v letech 2007 až 2008 měl silné pozice v Mosulu v provincii Ninive.

Vůdce Islámského státu v Iráku abú Umar Bagdádí

Zdroj: Profimedia.cz

Po vyhlášení Islámského státu v Iráku zanikla v listopadu 2006 šúra. V dubnu 2007 byla jmenována desetičlenná vláda, v jejímž čele stál abú Umar Bagdádí. Abú Ajjub Masrí, zastávající pozici hlavního vojenského velitele, byl jmenován ministrem války. Skupina měla utvořený fungující byrokratický systém. Své lidi pravidelně platila a pečlivě evidovala, kdo byl uvězněn a jaký dostal trest. Popravy desítek svých odpůrců si natáčela na videa, která ale nezveřejňovala. Vedla si i seznam nepřátel.

Většinu prostředků pro svou činnost získával Islámský stát přímo v Iráku, především z nelegálního obchodu s ropou, ale také z výkupného za unesené, z vydírání a z daní vymáhaných na obsazených územích; jen pět procent prostředků dostával ze zahraničí, uvedla zpráva americké námořní pěchoty. Velikost skupiny se obtížně odhadovala, v té době její jádro tvořilo asi tisíc lidí, ale pod její velení mohlo spadat několik tisíc bojovníků.

Cíle skupiny zůstávaly stejné – prioritou bylo vyhnat Američany z Iráku a upevňovat moc emirátu postaveného na islámském právu šaría a fundamentalistických salafistických idejích považujících šíity za apostaty. Nově se objevily výhrůžky Íránu, který získával stále silnější pozice v novém šíitském Iráku. V červenci 2007 abú Umar Bagdádí vzkázal Íránu: „Dáváme Peršanům a zejména vládcům Íránu dva měsíce na to, aby přestali s veškerou podporou irácké šíitské vlády a zastavili přímé i nepřímé vměšování … jinak vás čeká krutá válka.“

Porážka Islámského státu v Iráku

Islámský stát v Iráku nadále podnikal brutální atentáty, stál za jedním z nejkrvavějších útoků v Bagdádu, který si vyžádal 23. listopadu 2006 v šíitské čtvrti Sadr 215 obětí. Zřejmě také podnikl atentáty v polovině srpna 2007, které si ve vesnicích u Sinadžáru a Adnaníje (Kataníje) vyžádaly smrt osmi set jezídů, které radikálové považují za služebníky satana, neboť uctívají anděla v podobě páva Meleka Táúse, který zastupuje nečinného Boha.

Z bagdádské čtvrti Dúra, kde v roce 2004 sunnitští radikálové útočili na kostely a kterou ovládli na přelomu let 2006 a 2007, začali vyhánět křesťany. Museli buď platit zvláštní daň za ochranu, tzv. džizju, konvertovat k islámu, nebo odejít. Do května 2007 jich čtvrť opustilo na pět set.

Následky atentátu v bagdádské čtvrti Sadr z 23. listopadu 2006

Zdroj: Profimedia.cz

Islámskému státu v Iráku se také podařilo spáchat několik úspěšných atentátů na své odpůrce z řad sunnitů. 25. června 2007 se obětí sebevražedného útoku v bagdádském hotelu Mansúr stalo šest prominentních šajchů, kteří se postavili na stranu bagdádské vlády, 13. září byl zabit další sunnitský šajch.

Navzdory výzvě se však Islámskému státu v Iráku nepodařilo získat podporu sunnitských kmenových vůdců, ti se naopak obrátili proti němu. Přispěla k tomu americká podpora přislíbená kmenovým sunnitským milicím stejně jako příliš kruté způsoby vlády Islámského státu. Už v lednu 2006 se od Zarkávího, který tehdy ještě žil, odvrátilo několik sunnitských kmenů poté, co bojovníci z Al-Káidy zavraždili desítky sunnitských policejních rekrutů.

Asi třicet sunnitských kmenů v září 2006 utvořilo koalici Úsvit Anbáru, která měla i s přidruženými kmenovými milicemi v dalších provinciích 60 000 mužů. Ta začala osvobozovat území v provincii Anbár. Mezi červencem a zářím 2006 tam Islámský stát ztratil většinu opěrných bodů.

Podpora sunnitských kmenů ze strany Spojených států ale byla jen jednou ze součástí nové americké strategie, která nakonec vedla k porážce Islámského státu v Iráku. Americký prezident George Bush prosadil přes odpor demokratické většiny v Kongresu nejen odložení postupného stahování 168 000 amerických vojáků z Iráku, ale i vyslání posil v síle 30 000 mužů. Nový americký velitel sil v Iráku David Petraeus přišel s odlišnou taktikou, kdy se už nepodnikaly výpady proti jednotlivým opěrným bodům radikálů, které dokázali po stažení Američanů rychle dobýt zpět, ale dal přednost rozsáhlým plošným vyčišťovacím operacím s podporou tanků a vrtulníků.

V únoru 2007 byla zahájena menší operace Law And Order, která zabezpečila Bagdád. V červnu 2007 začala rozsáhlá operace na úrovni armádního sboru Phantom Thunder, jejímž cílem bylo porazit v Iráku Al-Káidu. Sestávala se z několika dílčích divizních operací, z nichž největší, Arrowhead Ripper, byla zahájena v půlce června a zúčastnilo se jí sedm tisíc amerických a 2500 iráckých vojáků. Jejím úkolem bylo vyčistit provincii Dijála, kde se nacházelo hlavní město Islámského státu v Iráku Bákuba. Na ni navázala v srpnu operace Phantom Strike.

Američtí vojáci nasazení v operaci Arrowhead Ripper u Bákuby

Zdroj: Profimedia.cz

Cílem divizní operace Marne Torch, do níž bylo zapojeno 2500 koaličních vojáků, bylo zabezpečit oblast jihovýchodně od Bagdádu. Na sunnitský trojúhelník smrti cílila operace Commando Eagle, probíhající jihozápadně od Bagdádu u Mahmúdije. Terčem s ní související operace Alljah pak byla provincie Anbár, zejména město Falúdža. Během operací se podařilo nejen zabít a zajmout stovky vzbouřenců, ale hlavně vyhnat většinu vedení Islámského státu v Iráku.

V říjnu 2007 bylo americké velení přesvědčeno o tom, že Islámský stát v Iráku utrpěl zničující údery, ale tajné služby ho varovaly, že je moc brzy na vyhlášení vítězství nad Al-Káidou v Iráku, protože skupina si stále zachovala část své síly a může podniknout překvapivé zničující útoky. Proto byla na začátku roku 2008 zahájena návazná operace Phantom Phoenix. Bylo při ní zabito na 900 vzbouřenců a zadrženo dalších 2500.

Definitivní rána přišla 18. dubna 2010, kdy byly zabity při společné americko-irácké akci u jezera Tartar nedaleko Tikrítu dvě hlavní postavy Islámského státu v Iráku abú Umar Bagdádí a abú Ajjub Masrí. Američané ověřili jejich totožnost pomocí testů DNA.

Irácký premiér Núrí Málikí ukazuje záběry zabitých vůdců irácké Al-Káidy abú Umara Bagdádího a abú Ajjuba Masrího.

Zdroj: Profimedia.cz

V červnu 2010 oznámil velitel amerických sil v Iráku Ray Odierno, že 34 ze 42 vůdců irácké al-Káidy bylo dopadeno nebo zabito. Skupina podle něj má velký problém najít nové vůdce, byť v jejím čele stanul už 16. května abú Bakr Bagdádí, i rekrutovat nové bojovníky, takže nemá sílu útočit na iráckou vládu.

Poslední velkou akcí Islámského státu v Iráku byl útok šesti sebevražedných atentátníků na katolický kostel v Bagdádu, při kterém zahynulo 31. října 2010 58 lidí. Když začali útočníci zabíjet rukojmí, zasáhla policie, která se je pokusila osvobodit. V tu chvíli atentátníci odpálili nálože na svých tělech.

Ani ne o měsíc později, 27. listopadu, se podařilo dopadnout strůjce útoku, emíra Bagdádu abú Husaifu Batavího. Zemřel 8. května 2011 v přestřelce při vzpouře ve vězení, kterou vedl. Zabil strážce, který ho vedl k výslechu, a pak i šéfa protiteroristického oddělení bagdádské čtvrti Karráda. Zasahujícím iráckým speciálním policejním silám se však podařilo vzpouru potlačit, a zabila jedenáct velitelů Al-Káidy, kteří se jí účastnili.

Znovuzrození za arabského jara

Američané uštědřili Islámskému státu v Iráku drtivý úder, ze kterého se však dokázal záhy vzpamatovat. Využil domluveného odchodu amerických jednotek z Iráku na konci roku 2011, a především turbulentní společenské situace.

Počátek roku 2011 patřil arabskému jaru, kdy se na severu Afriky a na Blízkém východě vzbouřili občané proti zahnívajícím korupcí prolezlým autokratickým režimům. Padli despotičtí vládci v Egyptě, Libyi a v Tunisku. Arabské jaro ale také stálo na počátku občanských válek v Jemenu, Sýrii a v Libyi.

Protesty propukly v Tunisku, kde se kvůli zabavení svého zboží 17. prosince 2010 upálil sedmadvacetiletý pouliční prodavač Tárik Tajím Muhammad Buazizi. Koncem ledna se protesty rozšířily do Egypta a Jemenu i do Sýrie, kde 15. března přerostly v občanskou válku. Na začátku února se nepokoje rozhořely v Libyi, kde naplno propukly v půlce února. Proti vzbouřencům z východu země poslal Muammar Kaddáfí armádu. Rada bezpečnosti OSN 17. března rozhodla o zřízení bezletové zóny nad zemí. Když Kaddáfí svou protiofenzívu nezastavil, Francie, USA a další země zahájily 19. března nálety na Libyi, které vedly k pádu libyjského plukovníka a rozvratu země, jenž postihl i sousední Mali.

Přestože protesty především mladých lidí byly především ekonomicko-politicko-společenského rázu, a ne religiózní, islamistické strany z nich dokázaly úspěšně těžit, i když je neiniciovaly. Měly vytvořenou funkční síť, čehož využily ve volbách v Egyptě, kde je vyhrálo Muslimské bratrstvo, nebo v Tunisku. Teroristé pak využili oslabení policejních sil a nově vzniklého chaosu, což bylo nejpatrnější v Libyi, Sýrii, Egyptě a v Mali.

Islámský stát vyzval v Iráku 8. února 2011, tedy ještě před odstoupením egyptského prezidenta Husního Mubaraka, demonstranty, aby v zemi „zahájili džihád proti egyptskému tyranovi a jeho pánům ve Washingtonu a Tel Avivu“.

Bagdádí ale především využíval rostoucího chaosu v Iráku, ze kterého se stahovali američtí vojáci. Mezi březnem a dubnem se přihlásil k 23 útokům jižně od Bagdádu. Když Američané 2. května zabili v pákistánském Abbottabádu Usámu bin Ládina, Bagdádí ho ocenil a pohrozil násilnou odvetou. Stál za atentátem v Hílle, kde 5. května zahynulo 24 policistů. Vlna sebevražedných útoků si 15. srpna vyžádala v Mosulu 70 mrtvých a 28. srpna při sebevražedném atentátu v bagdádské mešitě zemřel významný sunnitský poslanec Chálid Fadaví.

Pár dní před stažením posledních amerických bojových jednotek z Iráku si vlna atentátů vyžádala 22. prosince v Bagdádu 63 mrtvých, o čtyři dny později se k nim Islámský stát v Iráku přihlásil s tím, že „operace byla rozdělena, aby mířila na bezpečnostní velitelství, vojenské hlídky a shromáždění odporných jedinců Dadždžálovy armády“, jak označil milice Mahdího armády Muktady Sadra.

Jeden z atentátů spáchaný v Bagdádu 22. prosince 2010

Zdroj: Profimedia.cz

Abú Bakr Bagdádí, kterého 4. října 2011 americké ministerstvo zahraničí zařadilo na seznam globálních teroristů, přičemž vypsalo odměnu deseti miliónů dolarů za informace vedoucí k jeho dopadení nebo smrti, se také soustředil na možnost využít pro své cíle občanské války v Sýrii, která se naplno rozhořela v létě 2011.

Vedení Al-Káidy, oslabené likvidací Usámy bin Ládina, spolu s Bagdádím pověřilo v srpnu 2011 Syřana abú Muhammada Džúláního, aby ustavil pobočku Al-Káidy v Sýrii. Jejím úkolem mělo být svržení režimu Bašára Asada. Džúlání proto na podzim přešel z Iráku do Sýrie, kde se spojil s místními islámskými radikály propuštěnými ze syrské vojenské věznice. Jím vedená Fronta an-Nusra (جبهة النصرة لأهل الشام‎, Džabhát an-Nusra li-ahli aš-Šám – Fronta podpory pro lid Levanty), která byla ustavena v lednu 2012, se v letech 2012 a 2013 stala jednou z nesilnějších skupin bojujících proti Asadovi.

Bagdádí však nezapomněl ani na Islámský stát v Iráku, jehož organizační struktury se rozhodl obnovit. Spojence hledal mezi bývalými důstojníky Husajnovy armády, kteří se už dříve podíleli na boji proti Američanům a nové šíitské vládě. Cítili se frustrováni, armáda byla po porážce Saddáma Husajna rozpuštěna a oni se nemohli podílet na obnově země, protože byli spjati s předchozím režimem – většina z nich byla členy rozpuštěné a zakázané strany Baas. Jako sunnitům jim vadilo, že se k moci dostali šíité, kteří jejich souvěrce odsouvají na vedlejší kolej a úzce spolupracují s bývalým smrtelným nepřítelem Íránem, s nímž vedl v osmdesátých letech Irák osm let dlouhou válku. Bývalí baasisté se v roce 2011 navíc stali terčem dalších represí.

Při obnově struktur Islámského státu v Iráku hrál významnou roli plukovník z Husajnovy armády Samir abd Muhammad Chlifauví, zvaný Hadží Bakr, který byl příslušníkem zpravodajské jednotky přidělené k protiletadlové divizi. Bagdádí se s ním setkal, když byli v roce 2004 v americkém zajetí v Campu Bucca, kde byli v té době zadržováni i další budoucí vůdci Islámského státu. Plukovník se pak zapojil do akcí proti americkým jednotkám. Znovu byl vězněn v letech 2006 až 2008.

Paradoxně se nacionalista sekulárního ražení Hadží Bakr zřejmě stal jedním z architektů organizačně-správní struktury Islámského státu. Fanatickou víru bral jako prostředek k vytvoření tvrdě vedeného centralizovaného státu policejního charakteru, který využíval veškerých prostředků k získání a udržení moci od zastrašování, mafiánských praktik v podobě špehování a následného vydírání až po středověkou taktiku sňatků s klanovými vůdci. Struktura připomínala vnitráckou se silným potlačovatelským aparátem a klíčovou rolí tajných služeb, ale také náboženské policie. Součástí struktury vždy bylo nejen vojenské a zbrojní oddělení, ale také silné ekonomické oddělení, které mělo zajišťovat prostředky, aby se skupina nemusela spoléhat na dary svých příznivců.

Právě zapojení Hadžího Bakra a dalších baasitů bylo zřejmě jednou z příčin ochladnutí vztahů mezi abú Bakrem Bagdádím a šéfem Al-Káidy Ajmánem Zavahrím. Jeho emisarům se zdálo, že baasisté, s nimiž se setkali, nejsou dost nábožensky zapálení.

Přesun do Sýrie

Hadží Bakr si záhy uvědomil, jakou příležitost poskytuje skupině syrská občanská válka. Koncem roku 2012 opustil Irák a přemístil se do Tal Rifátu, ležícího severně od Halabu. Jeho plánem bylo ovládnout co největší území v Sýrii a použít je jako základnu pro útok na Irák. Ze severu Sýrie byly tou dobou už vytlačeny vládní jednotky a ovládaly je různé skupiny vzbouřenců, mezi nimiž se další snadno ztratila.

Volba Tal Rifátu nebyla náhodná, mnoho tamních obyvatel pracovalo v osmdesátých letech v zemích Perského zálivu, zejména v Saúdské Arábii, kde se setkali s radikálním wahhábismem.

V roce 2013 se město stalo centrem Islámského státu v Iráku, a soustředily se tam stovky jeho bojovníků. Vzhledem k anarchii, která na severu Sýrie panovala, se mu na jaře roku 2013 dařilo rozšiřovat svůj vliv. Používal k tomu ale nejen sílu, ale hlavně infiltraci pomocí kanceláří Da’ava (Povolávání), které nabízely tak potřebnou charitu a současně hledaly věrné muslimské bratry ochotné pomoci. O Islámském státu zpočátku nepadlo ani slovo. Lidé na něj napojení si ale najali byty, jež sloužily jako konspirační nebo sklady zbraní, které byly ve vhodnou chvíli použity k ovládnutí města.

Aby Islámský stát nevzbudil při infiltraci velkou pozornost, vysílal do měst velmi široké spektrum lidí od studentů ze Saúdské Arábie přes tuniské úředníky, mladé muslimy z Evropy zapojené do charitativní práce po pár bojem zocelených Čečenců a Uzbeků. Iráčany raději ne, aby nebylo jasné, odkud vítr vane.

Protivládní vzbouřenci v Rakce, která se stala centrem Islámského státu

Zdroj: Profimedia.cz

Tuto taktiku použil Islámský stát v Iráku na přelomu let 2012 a 2013 v liberálním syrském Manbidžu v provincii Halab, kde boje propukly v lednu 2013, i ve městech al-Bab, Atarib nebo Azaz, ale také v sousední provincii Idlíb v Kafr Tacharimu. Rebelové, kteří se vzbouřili proti režimu Bašára Asada, většinou vyklidili pozice, protože nechtěli tříštit síly bojem na dvou frontách.

Na podzim 2013 už Islámský stát v Sýrii představoval významnou sílu, protože hojně využíval zahraničních bojovníků, kteří do Sýrie přicházeli pomáhat a bojovat proti režimu Bašára Asada. Jen v provincii Halab jich měl 2650, třetinu z nich tvořili Tunisané, následovali je Saúdští Arabové, Turci a Egypťané a malý podíl Evropanů, Indonésanů a Čečenců.

Roztržka s Al-Káidou

Poté, co se Islámský stát v Iráku etabloval v sousední Sýrii, vrátil se v Bagdádu ke svému plánu vytvořit emirát na územích obývaných sunnity. Na začátku dubna oznámil, že se Islámský stát v Iráku spojuje s Frontou An-Nusra pod novým názvem Islámský stát v Iráku a v Levantě (někdy označovaný za Islámský stát v Iráku a Sýrii, الدولة الإسلامية في العراق والشام‎, ad-Dawla al-islámíja fí-’l-Iraq wa-’š-Šám s arabským akronymem Daíš (داعش‎).

Syřany v prohlášení varoval, aby si nenechali ukrást revoluci a zůstali věrní vytvoření Islámského státu: „Dlouhá léta jste zažívali diktaturu s jejím bezprávím. Teď si dejte pozor na to, abyste ji nenahradili bezprávím demokracie, jako se to stalo v Egyptě, Tunisku a Libyi! Jen se podívejte, jaká je tam nyní situace!“

Plán na spojení ale Bagdádímu nevyšel. An-Nusra jej odmítla kvůli pověsti Islámského státu, který bezohledně uplatňoval násilí nejen proti nepříteli, ale i proti civilistům, což by jí ubralo podporu obyvatel. Chtěla si také uchovat větší nezávislost a raději dala přednost přímé podřízenosti vedení Al-Káidy. „My, Fronta an-Nusra, jsme přísahali věrnost šajchu Ajmánu Zaváhrímu,“ řekl v reakci na ohlášenou fúzi spojení abú Džuláni. Dodal, že spojení s Islámským státem v Iráku s ním nebylo předem projednáno: „Dozvěděli jsme se tu informaci z médií, a pokud se ukáže být autentická, my jsme vůbec nebyli konzultováni.“ 

Šéf Al-Káidy Ajmán Zaváhrí Bagdádího snahu o ovládnutí An-Nusry tvrdě zkritizoval, protože oslabil její pozice. V tu dobu z ní odešel značný počet bojovníků, možná až 70 procent. Zahraniční bojovníci přešli k Islámskému státu v Iráku a v Levantě, který se v červnu nepodřídil požadavku šéfa Al-Káidy, aby svou působnost omezil na Irák.

Islámský stát naopak začal v Sýrii rozšiřovat své aktivity. Na podzim 2013 ovládl provinční Rakku na Eufratu, která padla do rukou vzbouřenců odmítajících Asada v březnu 2013.

Mezi desítkami nových občanských organizací se ale záhy objevila i kancelář Da’ava, přes kterou se do Rakky infiltroval Islámský stát. V půlce května byl unesen předseda zastupitelstva, pak spisovatel a během července zmizely desítky, možná až stovky lidí. V srpnu zaútočili na místní velitelství Svobodné syrské armády sebevražední atentátníci a zabili desítky umírněných bojovníků. Zbylí raději utekli. Islámský stát v Iráku a v Levantě proto mohl 17. října 2013 svolat velkou schůzi všech občanských vůdců, právníků a kleriků. Z více než tří set lidí se jen dva vyslovili proti převzetí města.

Bojovníci Islámského státu v Iráku a v Levantě

Zdroj: Profimedia.cz

Proti postupujícímu Islámskému státu propuklo v prosinci 2013 povstání, kterého se zúčastnily společně jednotky Svobodné syrské armády i Fronty an-Nusra. Řadu oblastí provincie Halab a Dajr az-Zaur musel Islámský stát opustit. Nepomohly mu ani přisunuté posily bojovníků z Iráku. V bojích v Tal Rifátu zahynul v lednu 2014 i Hadží Bakr, který se se zbraní v ruce bránil zatčení.

Islámský stát však postupně přešel do protiútoku. Když v lednu při bojích v provincii Dajr az-Zaur zahynuly stovky bojovníků An-Nusry a byly vyhnány desetitisíce civilistů, Al-Káida se od Islámského státu distancovala. Během léta 2014 Islámský stát vyhnal An-Nusru z provincie Dajr az-Zaur a zcela ovládl Rakku, kterou proměnil ve své hlavní město. Ve druhé půlce srpna obsadil i vládní leteckou základnu Tabka a Dajr az-Zaur se stal první syrskou provincií, kde nebyly přítomné žádné vládní síly. V té době se ale už soustředil především na operace v Iráku.

Návrat do Iráku

Na konci roku 2013 začal Islámský stát v Iráku a Levantě opět více působit v Iráku, který čelil vlně sektářského násilí, jež propuklo na přelomu let 2012 a 2013. Atentáty byly stále četnější a počet jejich obětí rapidně rostl. Vlna útoků na šíity před desátým výročím invaze do Iráku si 19. března vyžádala přes padesát obětí, dalších 55 lidí zahynulo 19. dubna při atentátech v sedmi iráckých městech včetně Bagdádu, Násiriji a Samarry. Při útocích 20. května zahynulo v Bagdádu, v Basře a provincii Anbár 86 lidí. Během druhého kvartálu si útoky vyžádaly v Iráku 2500 obětí, další tisícovka zemřela v červenci.

Radikálům se také 23. července 2013 podařilo osvobodit své spolubojovníky z vězení Abú Ghrajb. „Počet uprchlých vězňů dosáhl 500. Většina z nich byli čelní členové Al-Káidy odsouzení k trestu smrti,“ řekl člen branného výboru iráckého parlamentu Hakim Al-Zamili.

V říjnu už počet obětí dosáhl šesti tisíc, převažovali mezi nimi šíité, ale terčem byli i šabakové nebo křesťané.

Současně s atentáty sunnitští radikálové postupovali v provincii Anbár, kde si začali budovat opěrné body. Bagdádské vedení se jim v tom pokusilo zabránit a nasadilo v provincii Anbár sedmou divizi. Při jejím útoku na základnu Islámského státu v Iráku u města Rutba zahynulo patnáct vojáků včetně brigádního generála Muhammada Karávího.

Na konci roku se ukázalo, jak úspěšný byl postup Islámského státu v Iráku a Levantě. Černé vlajky bojovníků džihádu zavlály 25. prosince 2013 nad Ramádí a Fallúdžou. V Ramádí propukly protesty místních sunnitů proti šíitské vládě a 23. prosince nařídil premiér Núrí Málikí vyklidit tábor vzbouřenců, protože sloužil jako velitelství Al- Káidy.

Sunnitší bojovníci na konci prosince 2013 zapálili pneumatiky na cestě do Ramádí.

Zdroj: Profimedia.cz

Když napětí dále rostlo, ustoupil a nařídil z obou měst stáhnout vojáky. Toho okamžitě využili bojovníci Islámského státu v Iráku a v Levantě, obsadili policejní stanice a osvobodili vězně. Následný pokus vypudit je z obou měst nevyšel, protože armádu nepodpořily sunnitské kmenové milice.

Irácké armádě se nedařilo města dobýt zpět, ačkoli nasadila tanky i letadla. Fallúdža byla jen obklíčena a neuspěla ani ofenzíva proti Ramádí zahájená 19. ledna 2014, byť část města držely vládní jednotky.

Radikálové se nenechali zatáhnout do pozičních bojů a 13. února ovládli město Sulajmán Pak. Před jejich postupem a dalšími útoky varoval už v lednu bývalý bezpečnostní poradce iráckého premiéra Movafak Rubaji: „K těm může dojít a pravděpodobně v budoucnu dojde, protože nemůžete ochránit zbraněmi milióny a milióny Iráčanů a hlídat každou ulici v celé zemi.“ Zdůraznil, jak nebezpeční jsou útočníci: „Tito hoši jsou vysoce motivovaní, dobře vycvičení a všehoschopní, protože mají vymyté mozky. Jejich chápání islámu je velmi pokřivené. Jsou brutální. Jsou nelítostní.“

Sunnitský bojovník s raketovým granátometem u Fallúdže.

Zdroj: Profimedia.cz

Náměstek ministra vnitra Adnan Asadí upozornil, že radikálové jsou připraveni na dlouhou válku. Zbraně, které mají vzbouřenci z Al-Káidy a dalších sunnitských radikálních skupin v dalším obsazeném městě Fallúdže, „jsou vyspělé, mocné a je jich dost na obsazení Bagdádu“.

V dubnu sunnitští bojovníci podnikli výpad na Júsúfiji, která je od hlavního města vzdálena jen dvacet kilometrů. Hlavní úder však přišel v červnu jinde.

Blitzkrieg na severu Iráku a vyhlášení chalífátu

Dobře vyzbrojení bojovníci Islámského státu v Iráku a Levantě napadli 5. června 2014 Sámarru, zaútočili na policejní stanice a pronikli do centra města, kde ovládli radnici a univerzitu. Obsadili i dvě největší mešity a vyzývali z nich obyvatele, aby se k nim připojili v boji proti vládě.

Boje se 6. června rozhořely ve druhém největším iráckém městě, dvoumiliónovém Mosulu, za tři dny se jim podařilo ovládnout klíčové správní budovy ve městě i policejní stanice. Vládní síly z města utekly a na místě zanechaly moderní výzbroj. V místní bance se bojovníci zmocnili značného množství peněz, skoro 500 miliard iráckých dinárů (8,7 miliardy korun).

Při bleskové ofenzívě zaútočil Islámský stát v Sýrii a Levantě na město Rašad u Kirkúku i na Bajdží, kde se nachází největší ropná rafinérie. Rodné město Saddáma Husajna Tikrít obsadil 11. června a znovu útočil na Sámarru. Nepostupoval však dále na Bagdád, jak se vláda obávala, ale do provincie Dijála na Bákubu. Už 13. června pronikl do měst Džalaulá a Saadija, samotnou Bákubu ale neobsadil.

Při postupu ale ovládl řadu ropných polí, což mu umožnilo zvýšit příjmy z ropy na milión dolarů denně.

Ofenzíva se zastavila, i když pokračovaly tvrdé boje o rafinérii v Bajdží i o letiště v Baládu. Islámský stát v Iráku a Levantě se soustředil na zajištění nově ovládnutých území, pokračoval v útoku na bývalou americkou základnu Camp Speicher u Tirkítu i na posílení spojení nově dobytých oblastí s územími, která ovládal v Sýrii. 19. června ovládl dvousettisícový Tal Afar v provincii Ninive nedaleko syrské hranice a 21. června obsadil Kajm na hranicích Sýrie a Iráku. Hned poté dobyl Rutbu na silnici z Bagdádu do Ammánu a města Ana a Ráva. Irácká armáda nedokázala přisunout posily, které by pomohly obleženým posádkám.

Bleskový postup na severovýchodě Iráku provázený exodem statisíců obyvatel způsobil ve světě šok. Ukázalo se, jak slabá je bagdádská vláda i její armáda; vojáci utíkali, i když jejich počet převyšoval množství útočníků, a zanechali jim své zbraně včetně vozidel Hummvee a tanků Abrams dodaných Spojenými státy.

Kolona bojovníků Islámského státu v létě 2014

Zdroj: ČTK/AP

K úspěchu tažení Islámského státu v Iráku a Levantě přispělo to, že v zemi vládli šíité podporovaní Íránem, kteří dále ostrakizovali a marginalizovali sunnity. Ti marně hledali zastání, až skončili v náručí Islámského státu. Jako první se k němu přidali příslušníci Husajnovy strany Baas, která byla rozpuštěna a zakázána.

Jedním z klíčových spojenců Islámského státu v Iráku a Levantě se stal Izzat Ibrahím Dúrí, zabitý v přestřelce 17. dubna 2015. Tento vojenský velitel patřil k nejhledanějším prominentům Husajnova režimu. Stanul nejen v čele súfistické organizace Armáda mužů bratrstva Nakšabandíja (جيش رجال الطريقة النقشبندية‎, Džaíš ridžál at-taríka an-nakšabandíja), ale také v čele podzemního Vrchního velitelství pro džihád a osvobození (SCJL), které tvořili bývalí členové strany Baas. Na konci roku 2011 se postavil proti novému tažení na bývalé baasisty a v lednu 2013 podpořil protesty sunnitů v provinciích Anbár a Ninive.

Právě milice armády Nakšabandíja pomohly Islámskému státu ovládnout Mosul a Tikrít a udržet je. Radikálové dosadili na posty guvernérů obou měst baasistické generály. V červenci Dúrí ve videu ocenil „hrdiny a rytíře Al-Káidy a Islámského státu“, kteří útočili na pozice vlády v provinciích Salahuddín, Kirkúk, Dijála a Ninive. Postupem času se ale obrátil proti svým radikálním spojencům a v roce 2015 kritizoval Islámský stát v Levantě, protože třetinu velitelů ze strany Baas uvěznil.

Tažení na sever Iráku zakončilo 29. června 2014 vyhlášení chalífátu. Chalífou se stal abú Bakr Bagdádí, který 1. července vyzval všechny muslimy, aby se přidali ke svaté válce.

Abú Bakr Bagdádí už jako chalífa Ibrahím káže v Mosulu v červenci 2014.

Zdroj: Profimedia.cz

Také apeloval na souvěrce, aby se přestěhovali do Islámského státu: „Spěchejte, muslimové, do svého státu. Ano, je to váš stát. Spěchejte, protože Sýrie není pro Syřany a Irák není pro Iráčany.“ Emigraci do Islámského státu označil za povinnost muslimů. K příchodu vyzýval především soudce, lékaře, inženýry a vojenské experty.

Současně se objevila mapa ukazující, že Islámský stát chce chalífát rozšířit na všechna území, která v minulosti byla pod vládou muslimů, včetně celého Balkánu, Španělska, postsovětských středoasijských republik i Íránu a Pákistánu.

Americké nálety a zabíjení rukojmích

Záhy po ovládnutí oblastí na severu Iráku v nich začal Islámský stát uplatňovat svoje způsoby vlády a přísnou formu práva šaría. Zakázalo se vzdělání dívek a ženy musely být zcela zahalené, muži zase museli nosit plnovous. Zapovězeno bylo pití alkoholu i kouření. Použil stejně brutální postup jako na územích ovládaných v Sýrii, homosexualita se trestala veřejně svržením ze střechy.

Současně začal likvidovat tzv. neislámské modly, především šíitské mešity v Mosulu. V červenci zboural mešitu proroka Setha a mešitu proroka Juníse, známého křesťanům jako Jonáš, i mešitu a svatyni proroka Džirdžise ze 14. století, kterou nechal vystavět Timur, nebo klášter svatého Eliáše.

Hned se také rozběhly sektářské a etnické čistky, jejichž terčem se stali šíité, Kurdové i křesťané, kteří museli buď konvertovat, nebo odejít, či zaplatit speciální daň, džizju, což vedlo k masovému exodu statisíců obyvatel. Situace se ještě zhoršila, když Islámský stát na počátku srpna obsadil chladejskými křesťany obývaný Karakoš i Sindžár a přilehlé vesnice měst, kde žili jezídi.

Nutil je ke konverzi. Pokud ji odmítli, byli zabiti a mladé jezídky zotročeny. Mnohé skončily jako sexuální otrokyně prodávané na trzích, kde si je mohli koupit i mladí bojovníci, kteří by jinak ženu získali obtížně.

Za eskalující se situace se rozhodl americký prezident Barack Obama zasáhnout. 8. srpna 2014 dal souhlas se zahájením náletů na pozice Islámského státu. „Povolil jsem cílené údery, pokud bude nezbytné pomoci iráckým silám chránícím civilisty. Jestliže máme unikátní možnost pomoci odvrátit masakr, pak věřím, že nemůžeme zavírat oči. Naše spojence podpoříme, když jsou v ohrožení.“ Téhož dne podnikla dvojice stíhacích bombardérů F/A-18 Hornet nálety na uskupení bojovníků IS u Irbílu, vyzbrojené děly.

Letouny F/A-18 Hormet americké námořní pěchoty nad Irákem

Zdroj: Profimedia.cz

Obama ale vyloučil vyslání pozemních sil do Iráku: „Spojené státy nemohou a neměly by intervenovat při každé krizi ve světě.“ Místo toho začaly Spojené státy vyzbrojovat kurdské pešmergy v Iráku. Za americké vzdušné podpory se jim podařilo zabezpečit klíčovou přehradu u Mosulu, kterou ohrožovali bojovníci Islámského státu.

Po zahájení náletů se Islámský stát uchýlil k brutální taktice, kterou používal v Iráku jeho zakladatel abú Musa Zarkáví – začal podřezávat zahraniční rukojmí a zveřejňovat záběry jejich likvidace na internetu. Radikálové ve videu zveřejněném 19. srpna 2014 varovali, že budou na Američany útočit kdekoli, pokud budou Spojené státy dál podnikat nálety. Výstrahu doprovázela fotografie, na které byla hlava uříznutá americkému zajatci za irácké války.

O den později bylo zveřejněno video, na němž byla zachycena vražda amerického novináře Jamese Foleyho, který byl v listopadu 2012 unesen v Sýrii. Záběry muže v oranžovém vězeňském oděvu doprovázela slova: „Toto je James Wright Foley, americký občan vaší země. Jako vláda stojíte v čele agrese proti Islámskému státu. Spikli jste se proti nám. Nyní na nás každý den v Iráku útočí vaše vojenské letectvo. Vaše údery způsobily oběti mezi muslimy, dál už nebojujete proti povstání. Jsme islámská armáda a stát, který po celém světě přijalo velké množství muslimů, takže jakákoli agrese proti Islámskému státu je agresí proti muslimům, kteří přijali chalífát.“

Džihádista John se chystá podřezat amerického novináře Jamese Wrighta Foleyho.

Zdroj: Profimedia.cz

Islámského bojovníka přezdívaného džihádista John, který je pronesl dobrou angličtinou, než Foleyho podřezal, se podařilo posléze identifikovat jako Brita kuvajtského původu Mohammeda Emwaziho. Video končilo záběrem na amerického novináře Stevena Sotloffa. Ten byl zavražděn jako druhý. Video s jeho smrtí nazvané „Druhý vzkaz Americe“ bylo zveřejněno na začátku září a neslo se ve stejném duchu. Džihádista John na něm řekl: „Jsem zpátky, Obamo. Jsem zpátky kvůli vaší arogantní zahraniční politice vůči Islámskému státu, kvůli vašemu trvání na pokračování bombardování navzdory našim vážným výstrahám.“

Ve videu Islámský stát opět hrozil, že podřezávání rukojmích bude pokračovat: „Tak jako vaše střely dopadají na náš lid, bude náš nůž pokračovat v útocích na hrdla vašich lidí.“ Varoval další země, aby se nepřidávaly k Američany vedené koalici, do níž vstoupily desítky zemí včetně Británie a Francie.

Americký prezident Barack Obama naopak v předvečer výročí atentátu Al-Káidy z 11. září 2001 pohrozil rozšířením náletů na Sýrii, kde byli rukojmí vězněni a kde leží hlavní město Islámského státu Rakka: „Jasně jsem dal najevo, že teroristy ohrožující naši zemi budeme stíhat, kdekoli budou. To znamená, že nebudeme váhat podniknout akci proti Islámskému státu v Sýrii stejně jako v Iráku.“

Třetí obětí radikálů se stal britský humanitární pracovník David Haines. Video s jeho smrtí bylo zveřejněno 14. září. Spojené státy a další země zapojené do koalice proti Islámskému státu se poté rozhodly své útoky rozšířit i na Sýrii. První společný útok USA, Saúdské Arábie, Jordánska, Bahrajnu a Spojených arabských emirátů se uskutečnil 23. září. Na Rakku a Dajr az-Zaur bylo vypáleno 47 raket typu Tomahawk.

Francie podnikla první nálet na Irák 19. září, když dvojice letounů Rafale bombardovala sklad zbraní u Mosulu. Poté, co 30. září útočila na Irák britská letadla, zveřejnili radikálové 3. října další video s vraždou dalšího britského rukojmího, humanitárního pracovníka Alana Henninga. Koalice zemí, které se zapojily do náletů na Islámský stát, se stále rozšiřovala. Australské F/A-18F Super Hornety poprvé útočily 9. října. Kanadské CF-18 Hornety bombardovaly pozice Islámského státu u Fallúdže 3. listopadu a na Sýrii útočily od 9. dubna 2015.

Na internetu se 16. listopadu objevilo video zachycující likvidaci už pátého rukojmího, jímž byl americký humanitární pracovník Peter Kassig. Během ledna 2015 byli zabiti dva japonští rukojmí, Haruna Jukawa a Kendži Goto, když Japonsko nezaplatilo požadovaných 200 miliónů dolarů a nezařídilo ani propuštění jordánské teroristky Sadžídy Ríšavíové, které se nepodařilo odpálit v roce 2005 v hotelu v Jordánsku.

Islámský stát tvrdil, že chce jordánského pilota Maaze Kasásbu vyměnit za atentátnici Sadžídu Rišávíovou

Zdroj: Profimedia.cz

Vlna vražd rukojmích vyvrcholila v lednu upálením zajatého jordánského pilota Maáze Kasásby, jehož letoun F-16 se v prosinci zřítil při náletu na sever Sýrie. Ve vybombardované oblasti byl zavřen v kleci, ve které byl upálen. Video s jeho smrtí, zveřejněné 3. února, bylo poslední v řadě zachycující smrt rukojmích.

Sadistický "Džihádista John" Emwazi byl zabit v noci z 12. na 13. listopadu 2015. Při útocích amerického dronu na Raku utrpěl zranění, která nepřežil.

Brutální vraždy rukojmích ale letecké údery na Islámský stát nezastavily, jejich počet naopak stále rostl. Do 22. prosince 2015 se v rámci operace Inherent Resolve uskutečnilo 61 508 operačních letů, při nichž se uskutečnilo 9041 úderů na pozemní cíle. Na území Iráku jich bylo provedeno 5959, v Sýrii pak 3082. Naprostou většinu těchto úderů podnikly americké vzdušné síly.

Nálety na Islámský stát Irák Sýrie celkem
Počet operačních letů 61 508
Počet úderů na pozemní cíle 5959 3082 9041
Počet amerických úderů 4115 2903 7018
Počet úderů spojenců 1844 179 2023
země zahájeny ukončeny počet misí (Irák/Sýrie)

Některé země už své zapojení do náletů omezily nebo ukončily, což je případ Belgie a Dánska, které během roku 2015 stáhly své stroje F-16. Kanada stažení už ohlásila, ale zatím neprovedla. Zatímco v případě Ottawy šlo o politické rozhodnutí, u dalších zemí byl příčinou nedostatek leteckých sil a nutnost provést údržbu strojů. V roce 2015 se nově naopak zapojila do operace německá průzkumná Tornada RECCE a zapojení plánují Italové.

V klinči dlouhé války

Dobytím severu Iráku Islámský stát vyčerpal své možnosti. Neležely před ním už žádné další oblasti, které by mohl ovládnout. Pokus o útok na převážně kurdský Kirkúk selhal už v létě 2014 při razantní protiofenzívě pešmergů, kteří během ní zajistili ropná pole. Kurdské milice podporované Američany pokračovaly v postupu a postupně zabezpečily i další ohrožené oblasti. V listopadu 2014 prolomily i obklíčení Sidnžáru a 22. 11. pronikly do města, což usnadnilo situaci vyhnaným jezídům.

Irácký voják ostřeluje pozice Islámského státu u Kirkúku.

Zdroj: ČTK/AP - Anmar Khalil

Reálná nebyla ani šance, že by mohli radikálové postupovat do šíitských oblastí Iráku. Rychle se v nich formovaly šíitské milice a irácké vládě začal pomáhat Írán, který do země vyslal několik generálů revolučních gard i mnoho specialistů a nižších velitelů. Už 26. října 2014 se podařilo iráckým silám pod velením íránského generála dobýt město Džurf as-Sachar, ležící jižně od Bagdádu, a v půlce listopadu pronikly do Bajdží. Íránci pomohli také Iráku osvobodit příhraniční města Sulajmáníja a Džalavla. Postup zajišťovaly ze vzduchu íránské F-4 Phantomy.

Na podzim Islámský stát oznámil rozšíření své působnosti na pět provincií ležících mimo oblast Sýrie a Iráku, Bagdádí 13. listopadu 2014 oznámil, že součástí chalífátu se staly tři vilajáty v Libyi a jeden sinajský.

Exploze americké bomby shozené na pozice Islámského státu u Kobani

Zdroj: ČTK/AP - Lefteris Pitarakis

Islámskému státu se přestalo dařit i v Sýrii, kde se pokoušel dobýt kurdské město Kobani, ležící na severu na hranicích s Tureckem. Pronikl do něj 6. října 2014, ale nedokázal ho ovládnout. Kurdské milice YPG podporovaly nálety Američany vedené koalice. Na konci října k městu dorazily jednotky kurdských pešmergů z Iráku vybavené těžkými zbraněmi, kterým Turecko umožnilo průchod přes své území. Většinu města získali Kurdové zpět už 5. ledna 2015 a 26. ledna kontrolovali celé město. Stažení potvrdil Islámský stát 31. ledna. V té době byl vytlačen z provincie Dijála, sousedící s Íránem.

Pálící bojovníci Islámského státu

Zdroj: Profimedia.cz

Bojovníci Islámského státu sice dokázali 12. února ovládnout město Bagdádí a poté i blízké letiště Ajn al-Asad, ale to si nedokázali udržet.

Irácké jednotky ostřelují pozice Islámského státu při dobývání Tikrítu v dubnu 2015.

Zdroj: ČTK/AP - Khalid Mohammed

Citelnější ránu pro chalífát představovala úspěšná irácká ofenzíva u Tikrítu zahájená na začátku března 2015. Postup sice brzdily nastražené nálože, ale 11. března irácké síly pronikly na severozápadní předměstí a 31. března irácká armáda dobyla centrum města. Islámský stát tak ztratil v Iráku čtvrtinu z dobytých území.

Dobytí Tikrítu

Islámský stát 12. března 2015 oznámil, že přijal přísahu věrnosti nigerijské skupiny Boko Haram, a součástí Islámského státu se stala Západoafrická provincie (الولاية غرب أفريقيا‎, al-Wilájat gharb afríkíja).

Dobytí Palmýry a ničení památek

Pozornost Islámský stát poutal také ničením antických památek na dobytých územích. Ty, které neprodal do zahraničí, protože byly příliš velké a nedaly se převézt, začal rozbíjet. Na konci února se objevilo video, jak ničí asyrské a akkadské sochy a reliéfy v mosulském muzeu a v Ninive. Záběry doprovázela slova jednoho z radikálů: „Tyto trosky za mnou jsou modly a sochy, k nimž se v minulosti lidé modlili místo k Alláhovi. Ti takzvaní Asyřané a Akkaďané a další vzhlíželi k bohům války, zemědělství a deště, kterým nabízeli oběti.“ Zdůraznil, že povinností muslima je takovéto modly ničit: „Když prorok Mohamed přijel do Mekky, ničil bůžky holýma rukama. Náš prorok nám nařizuje svrhávat modly a ničit je. Jestliže je Alláh nařizuje zničit, je to pro nás snadné a uděláme to, i když to má hodnotu miliónů dolarů.“

Islámský stát také nechal vypálit mosulskou knihovnu a divadlo. Na počátku března se objevilo video, jak jeho muži zplanýrovali historické město Nimrúd. Pak zničili starověkou Hatru. Jejich útokům neuniklo ani další starověké město, pouštní Palmýra, kterou se mu podařilo dobýt koncem května.

Ukázalo se, že navzdory náletům si Islámský stát dokázal uchovat svou vojenskou sílu a využít jakéhokoli oslabení svých protivníků. V půlce května dokonce vedl současně dvě útočné operace, jednu v Iráku a druhou v Sýrii. Tam využil oslabení vládních vojsk, která byla nucena pod tlakem vzbouřenců zkrátit frontu, aby uhájila klíčové oblasti okolo Damašku na severozápadě země u Latákíje, kde žijí alávité.

Islámský stát odpálil chrám v Palmýře.

Zdroj: Profimedia.cz

V pouštních oblastech syrské provincie Homs proto bojovníci Islámského státu snadno postupovali a v půlce května se dostali až na okraj Palmýry. Ovládli ji 20. května. Současně ovládli poslední přechody mezi Sýrií a Irákem, když obsadili al-Valíd na irácké straně hranice a at-Tanaf na syrské. Islámský stát během ofenzívy ovládl také ropné pole Džazal, ležící v provincii Homs severozápadně od Palmýry. Bylo to poslední pole, které držela syrská armáda.

Antickou Palmýru nejprve Islámský stát využíval jako kulisu pro likvidaci svých odpůrců. V srpnu v ní začal ničit památky, vyhodil do povětří Baal Šaminův i Belův chrám a starobylé věžové hrobky.

Současně s palmýrskou operací zaútočil Islámský stát v půlce května i v Iráku a při bleskovém úderu za písečné bouře ovládl celé Ramádí. Podobně jako o rok dříve z Mosulu z něj iráčtí vojáci zoufale prchali a na místě nechali moderní výzbroj. Opustili i nedalekou vojenskou základnu. Ovládnutí města oznámil Islámský stát 18. května. Dostal tím pod plnou kontrolu celou provincii Anbár.

Spojené státy byly ústupem Iráčanů velmi roztrpčeny, což dal 25. května otevřeně najevo americký ministr obrany Ashton Carter: „Irácké síly ukázaly, že nemají vůli bojovat. Nebyly přečísleny, ve skutečnosti silně přečíslovaly protivníka. To mi říká, a já myslím, že většině z nás, že je tu téma ochoty a vůle Iráčanů bojovat s IS a bránit se mu.“

Iráckým jednotkám se také nedařilo udržet Bajdží s velkou rafinérií, které radikálové ovládli v dubnu. V červnu sice město irácké vládní síly dobyly, ale byly z něj zase vytlačeny a v říjnu je dobývaly znovu. Osvobození Mosulu, o němž irácké vedení mluvilo začátkem roku jako o dalším kroku, který přijde po dobytí Tikrítu, se odložilo na neurčito, protože situace v provincii Anbár byla kritická.

Islámský stát pod tlakem

Přes úspěchy v Palmýře a v Ramádí se Islámskému státu začala v půlce roku 2015 komplikovat situace ve všech oblastech.

V Sýrii postupovaly kurdské milice YPG, které uchránily Kobani. Ovládly Hasaku a ve druhé půlce června i Tel Abjad. Na konci června dobyly město Ajn Ísá, ležící jen padesát kilometrů od Rakky. Sílu na další postup však Kurdové neměli. Nemohli ani postupovat směrem na Afrin severně od Halabu, protože je zastavily turecké tanky.

Kurdské milice YPG s tankem postupují u Hasaky.

Zdroj: Profimedia.cz

Po atentátu v tureckém pohraničním Suruçu, který si 20. července 2015 vyžádal 32 obětí, se rozhodlo Turecko aktivněji zapojit do války proti Islámskému státu a poskytlo 23. července spojencům leteckou základnu v Inçirliku pro útoky na Islámský stát. Když týž den pět bojovníků Islámského státu přepadlo turecké pohraniční postavení u města Elbeyli v provincii Kilis a zabilo tureckého vojáka Yalçına Naneho, zahájilo turecké dělostřelectvo odvetnou palbu. Druhý den spustila Ankara operaci Mučedník Yalçın. Turecké letectvo podniklo během dvou dnů tři vlny útoků na pozice IS v Sýrii, přičemž zničilo dvě velitelství a zabilo 35 bojovníků IS.

Turecko ale současně zahájilo operace proti kurdským separatistům, protože po atentátu v Suruçu zaútočili na turecké ozbrojené síly separatisté z turecké Kurdské strany pracujících (PKK). Postup milicí YPG, které mají blízko k PKK, blokovaly turecké jednotky, aby se nemohla rozšířit oblast ovládaná Kurdy v Sýrii.

V oblasti Sýrie při hranicích s Tureckem chtěla Ankara vytvořit po dohodě s USA sto kilometrů dlouhou bezpečnostní zónu o šíři 40 km. Syrská exilová prozatímní vláda plánovala, že by se přestěhovala do města Džarábulus, které v ní leží. Oblast ale až do jara dál držel Islámský stát, který přes děravou hranici pašoval ropu do Turecka a zpátky z něj materiál, který potřeboval.

Situace Islámského státu se začala dále zhoršovat, když se 30. září do války v Sýrii zapojilo Rusko. Vladimir Putin vyhověl žádosti syrského prezidenta Bašára Asada o pomoc a vyslal do Latákíje vojenská letadla. Ruské bitevníky zpočátku útočily především na vzbouřence ohrožující postavení syrských vládních sil. Jakmile se pozice vládních vojsk stabilizovaly, přibývalo náletů na pozice Islámského státu. Bombardován byl Al Karjatajn 80 km od Palmýry i Rakka, kde na začátku listopadu zemřelo přes čtyřicet lidí. V odvetu za zapojení Ruska podnikl 31. října sinajský vilaját IS pumový atentát na airbus ruské letecké společnosti Kogalymavia, letící s turisty ze Šarm aš-Šajchu do Petrohradu. Všech 224 lidí na palubě zahynulo.

Ruská letadla na letišti v Sýrii

Zdroj: Reuters

Velkou ranou pro Islámský stát byly především cílené nálety Rusů i Američanů na jeho ropná zařízení, na mobilní rafinerie a cisternové automobily pašující vytěženou ropu do Turecka. Zničeno jich bylo několik stovek. „Odhadujeme, že tyto operace jim snížily výnosy (z ropy) o 30 procent,“ řekl začátkem roku 2016 mluvčí Američany vedené koalice států proti IS Steve Warren.

Na konci roku 2015 přestával být Islámský stát schopen udržet celé území, které ovládal. Kurdským jednotkám se 13. listopadu podařilo osvobodit celý Sindžár a ovládly i silnici od Tal Afaru k syrské hranici, takže Islámský stát přišel o přímé spojení mezi svými centry v Iráku a v Sýrii – Mosúlem a Rakkou.

Další úder přišel následující měsíc. Irácká armáda zahájila 22. prosince ofenzívu na Ramádí, přičemž použila novou taktiku – cestu vyčistily obrněné buldozery. Do centra města pronikly irácké síly 28. prosince, boje na předměstích ale pokračovaly i v dalších týdnech.

Bagdádu usnadnilo postup i to, že nasadil pouze pravidelnou armádu, a nikoli šíitské milice. Místní obyvatelé a okolní kmeny se proto neobávali sektářského násilí ze strany šíitů, nepostavili se proti útočícím iráckým vládním silám a Islámský stát se musel obejít bez jejich podpory.

Bombardéry B-52 po přistání v Kataru

Zdroj: Reuters - Sgt Corey Hook

Islámský stát ztratil podle různých analýz v roce 2015 v Sýrii a v Iráku 14 až 30 procent území, která měl pod kontrolou, tzn. nejméně 12 800 čtverečních kilometrů. Vyšší čísla uváděl mluvčí Američany vedené koalice Steve Warren: „Domníváme se, že v Iráku je to okolo 40 procent. V Sýrii je těžké stanovit číslo, ale myslíme si, že je to okolo 20 procent. Když vezmeme Irák a Sýrii dohromady, tak ztratily 30 procent území, která měli kdysi v držení.“ Stanovit přesná čísla ani není možné, protože v ani jedné zemi není pevná fronta, řadu pouštních území de facto neovládá nikdo. Pod kontrolou IS dále zůstalo až 78 000 čtverečních kilometrů včetně dvoumiliónového Mosulu. Stále představoval značnou sílu. Pentagon odhadoval, že má v Sýrii a Iráku mezi 19 000 a 25 000 bojovníky, tedy jen o několik tisíc méně než o rok dříve. Dalších tři až pět tisíc jich působilo v Libyi.

Islámský stát měl i značný globální vliv. Do poloviny prosince 2015 slíbilo věrnost (IS) 34 radikálních skupin z celého světa. Na něj napojené skupiny ovládly část Libye a Sinajského poloostrova, aktivně působily v Jemenu, Afghánistánu, Pákistánu a v Nigérii. V Tunisku, Turecku, ve Francii i v USA podnikali jeho příznivci atentáty.

Boje měly velmi kruté dopady. Podle organizace Iraq Body Count, která registruje úmrtí v Iráku, zemřelo za celý rok 2015 v zemi přes 16 100 civilistů. Počet obětí v Sýrii byl ještě vyšší, od 15. března 2011, kdy v zemi propukla občanská válka, zahynulo na čtvrt miliónu lidí.

Porážka po porážce

Tlak na Islámský stát pokračoval v roce 2016. Nálety způsobovaly Islámskému státu stále větší ekonomické problémy. „Jeho příjmy z ropy se od léta 2014 snižují kvůli poklesu cen na světových trzích, kvůli účinnosti náletů a kvůli zhoršujícím se podmínkám těžby,“ řekl začátkem dubna předseda francouzské společnosti pro energetickou strategii a politiku Francis Perrin. Kvůli úderům na ropná zařízení a cisterny v rámci kampaně Tidal Wave II, zahájené na podzim, musel snížit těžbu ropy z 45 000 barelů ropy denně na nějakých deset až třicet tisíc. Velkou ranou pro Islámský stát byl také nálet na banku v Mosulu, který začátkem ledna podniklo americké letectvo. Zasáhly ji dvě devítisetkilogramové bomby. Zničeny byly tisíce bankovek.

Američané se také rozhodli zasáhnout přímo i na zemi. V lednu do Iráku dorazila první americká jednotka speciálních sil Delta. Její příslušníci působili v provincii Anbár. Na severu Iráku zase operovali příslušníci americké námořní pěchoty.

Na začátku února USA oznámily, že jedno z komand zajalo v Tal Afaru operativce IS. Později se ukázalo, že jde o jednoho z expertů vyvíjejících chemické zbraně Sulejmána Daúda Afarího. Nejméně od léta 2015 používal Islámský stát chemické zbraně, zpočátku především granáty s chlórem. Při ostřelování města Marea použil v srpnu granáty naplněné yperitem, což si vyžádalo jednu oběť. Znovu je použil ve druhém březnovém týdnu u měst Tazá a Taz Churmatu v provincii Kirkúk. Podle kurdské samosprávy bylo působení zpuchýřujícího hořčičného plynu vystaveno přes 400 lidí, přičemž zemřela tříletá dívka.

Pod tlakem se Islámský stát vrátil v Iráku k původní taktice atentátů. Zpočátku podnikal útoky v Ramádí i na základu iráckých sil u Tikrítu Camp Speicher. Rostoucí násilí si vyžádalo během ledna 850 mrtvých. V atentátech pokračoval Islámský stát i v únoru, kdy mělo násilí 670 obětí mrtvých, především z řad civilistů. Nejvíce, 277, jich bylo z Bagdádu.

Následky sebevražedného atentátu v irácké Basře v dubnu 2016

Zdroj: ČTK/AP - Nabil al-Jurani

Na vysokém počtu únorových obětí se podílely koordinované útoky z posledních dní měsíce. Nejvíce lidí – 78 – zahynulo 28. února při dvojitém sebevražedném atentátu na tržišti v šíitské čtvrti Sadr. Týž den podniklo komando Islámského státu útok na kasárna iráckých bezpečnostních sil v Abú Ghrajbu, který zahájili sebevražední atentátníci v automobilech. Útok si podle iráckých sil vyžádal asi dvě desítky obětí z řad milicí, ale podařilo se jej odrazit.

O den později zahynulo při dalším atentátu ve východní provincii Dijála 40 lidí. Irácká armáda poté podnikla protiútok u Sámarry s cílem přerušit spojení mezi Mosulem a provincií Anbár. Závěr února předznamenal zhoršující se situaci v březnu, kdy si atentáty vyžádaly 1119 mrtvých, především z řad bezpečnostních sil. Během března ztrácel Islámský stát své pozice v západoirácké provincii Anbár, 13. března se stáhl z Rutby blíž k syrským hranicím do Káimu. Odchod jeho bojovníků potvrdil starosta města: „Je to důsledek ztrát, které utrpěli v provincii Anbár, a hlavně toho, že bylo zpět dobyto město Ramádí a jeho okolí.“

Irácké vládní jednotky postupují v provincii Anbár.

Zdroj: ČTK/AP - Khalid Mohammed

Islámský stát ale začal ustupovat i v Sýrii, řekl týž den americký ministr zahraničí John Kerry: „Jen v Sýrii za poslední tři týdny Daíš (arabský akronym Islámského státu) ztratil (území o rozloze) 3000 kilometrů čtverečních a 600 bojovníků.“

Na severovýchodě postupovaly od Hasaky jednotky Syrských demokratických sil, jejichž základem byly kurdské milice YPG doplněné dalšími syrskými vzbouřeneckými skupinami. Za letecké podpory Američany vedené koalice se jim podařilo 19. února dobýt město aš-Šadadi. Město představovalo významný opěrný bod IS, který z něj vysílal atentátníky, kteří útočili v Tel Tamru i v křesťanském Kámišlí. Bojovníky Islámského státu se podařilo vytlačit z celé provincie Hasaka (Cizere). Město navíc leželo na silnici spojující Rakku s Mosulem. Jeho ztráta Islámskému státu znemožnila rychlé přesuny sil mezi Irákem a Sýrií.

Islámský stát se ho proto snažil udržet a vyslal do oblasti čečenského velitele abú Umara Šíšáního, narozeného v Gruzii. Kolona s ním byla zasažena 5. března při narychlo podniknutém náletu. Svým zraněním podlehl.

V Sýrii zahájila 7. března armáda operaci, jejímž cílem bylo osvobodit Palmýru a proniknout až do Dajr az-Zauru. Podporovala ji ruská letadla. Ruský prezident Vladimir Putin sice při příležitosti dalšího kola ženevského jednání o míru v Sýrii oznámil 14. března zahájení stahování ruských sil, které proběhlo ještě v témže týdnu, ale údery na Islámský stát pokračovaly. Příměří, které platilo v Sýrii od 27. února, se netýkalo Islámského státu a Fronty an-Nusra, které dále čelily útokům.

Syrské jednotky rychle postupovaly k Palmýře, u které napadala pozice bojovníků Islámského státu ruská letadla. Okraje města dosáhli syrští vojáci 23. března. O den později pronikli do města, které plně ovládli 27. března, když se z něj Islámský stát stáhl.

Syrští vojáci projíždějí osvobozenou antickou Palmýrou.

Zdroj: Reuters

Syrské jednotky se pak zaměřily na zajištění spojení Palmýry s Damaškem a 3. dubna osvobodily Karjatajn.

Islámský stát ale čelil i tlaku ze strany syrských vzbouřenců z Kurdy vedených Syrských demokratických sil. Za podpory ruských letadel ho na severu země vytlačovali z provincie Halab, která byla důležitá kvůli spojení s Tureckem, odkud do Islámského státu proudilo potřebné zboží. Povstalci dobyli 7. dubna klíčové město ar-Raj, přes které nejen proudilo zboží, ale kudy také přicházeli zahraniční bojovníci. Za tři dny sice Islámský stát obnovil nad městem kontrolu, ale dál čelil tlaku.

Velení Islámského státu se snažilo porážku odvrátit, narychlo povolalo z Iráku tuniského velitele abú Hidžu, jenomže jeho automobil na cestě z Rakky do provincie Halab zasáhla na konci března raketa vypálená z bezpilotního letounu.

Stal se dalším vysokým představitelem Islámského státu zabitým v březnu, podle zprávy z 25. března byl při náletu zabit i ministr financí IS Hadži Imám (Abdar Rahmán Kadúlího). Patřil ke špičkám Islámského státu, možná šlo o jeho druhého nejvýše postaveného představitele. V květnu 2015 na něj Spojené státy vypsaly odměnu sedm miliónů dolarů.

Pod tlakem také stáhl Islámský stát část bojovníků z města Rutba, ležícího na cestě z Bagdádu do jemenského Ammánu, i když šlo o významný logistický bod. Rutba, ležící také poblíž jednoho z hraničních přechodů mezi Sýrií a Irákem, sloužila pro zásobování bojovníků chalífátu ve východnějších oblastech provincie Anbár.

Irácká armáda za podpory místních milicí zahájila na Rutbu útok 17. května, o den později se Irácké síly dostaly do centra města a premiér Hajdar Abádí oznámil ovládnutí města.

Den před osvobozením Rutby oznámil mluvčí Pentagonu Peter Cook v pondělí, kolik území ztratil Islámský stát: „V Iráku bylo zpět získáno 45 procent území, které dříve držel. V Sýrii je to někde mezi šestnácti a dvaceti procenty.“ Ofenzíva na Mosul však nebyla zahájena ani na jaře, i když na začátku dubna irácká vládní vojka zahájila postup a dobyla město Nasr, po několika dnech ale Islámský stát irácké jednotky vytlačil zpět.

Islámský stát se pod tlakem soustředil na sebevražedné atentáty mezi 11. a 17. květnem si atentáty vyžádaly skoro dvě stě obětí, 110 lidí zahynulo hned první den při třech atentátech v metropoli a dalších místech v okolí. Nejtragičtější následky měla exploze pick-upu na tržišti šíitské čtvrti Sadr, kde zahynulo 64 osob. Dalších 29 lidí zahynulo 15. května při útoku na plynárnu v Tadží a několika dalších lokalitách. Útoky v Bagdádu podniknuté 17. května měly 77 obětí. Vlivný šíitský vůdce Muktada Sadr obvinil vládu, že není schopna zajistit bezpečnost, a do ulic povolal vlastní milice.